21 dní ke změně aneb Jak jsem držela šťávový půst

V prvé řadě musím říct, že jsem do tohoto šťávovýho půstu rozhodně nešla s cílem zhubnout. Šlo mi spíš o změnu v hlavě než v těle. Chtěla jsem si srovnat vztah s jídlem a získat zas trochu nadhled a lehkost v životě. Taky větší respekt ke svýmu tělu, naučit se mu líp naslouchat, a vůbec - jíst abych žila a ne žít abych jedla. Přestat se cpát jen proto, že můžu a ne proto že potřebuju a opravdu chci, zostřit si i ostatní smysly, naučit se jíst vědomě. A taky možná trošku rozvířit vody ve svým vyhořením zavánějícím životě matky na mateřský. Jasně, všechno se to dá řešit i jinak a ne řekněme takhle radikálně, ale kdo půst nezkusil, nepochopí. Není to dieta, ale tradice s duchovním přesahem objevující se napříč civilizacema. Něco nad rámec tabulek, doporučení a vědeckejch studií. Něco, co je třeba nejdřív vyzkoušet a pak až si případně tvořit názor, takže hurá do toho rovnejma nohama...

No a kdybyste to náhodou měli někdo v plánu číst, berte prosím v potaz, že je to vše psáno s lehkou nadsázkou a humorem (mě vlastním)...



Brawo life sleduju už delší dobu a s jejich řekněme detoxikačním programem 21 dní ke změně koketuju taky už dlouho. Jedná se o 3 týdny, během kterých nejdřív 14 dní pijete jen zeleninovo-ovocné šťávy a následujících 7 dní konzumujete syrovou - nevařenou stravu. Má to být takový restart a očista organismu, během kterýho si spousta lidí údajně vyléčila nejrůznější neduhy těla, od ekzémů až po rakovinu. No nijak dál bych to tu asi nerozebírala, v dnešní digidobě si každý může dohledat sám co potřebuje a co ho k tomu zajímá. Já se do programu rozhodla pustit  ze zvědavosti a z výše uvedených důvodů. Mám doma kvalitní šnekový odšťavňovač, šťávy už asi půl roku piju v dopoledních hodinách a zasytí mě většinou až do oběda, párkrát už jsem na nich zkusila vydržet i celý den. A přežila jsem dosud bez úhony, tak uvidíme, co to udělá, když takových dnů bude víc za sebou...












Den 1

Myslela jsem si, že první den bude brnkačka, ale opak byl pravdou. Asi tisíckrát jsem si říkala proč to vůbec dělám, že na to kašlu a že prostě to jídlo co teď zrovna držím (s dvěma dětma člověk furt drží v ruce nějaký jídlo) sním a hotovo. Přitom to vůbec nebylo hladem, ten jsem necítila, ani žádnou větší chuť, jen mi přišlo takový divný nejíst a bránila jsem se zuby nehty vystoupit ze známýho stereotypu. Zajímavý ta hlava. A teda naprd bylo taky to, že mi jaksi celej den tělo děsně drželo vodu (i když teda to pravděpodobně vůbec nesouviselo s pitím šťáv a nejezením jako že se na mě spíš podepsala asi polovina bábovky, kterou jsem včera navečer absolutně nechápu proč sežrala. No proč - protože jsem si připadala úplně k hovnu a tak jsem se ,,potrestala,, nahovno jídlem, z kterýho mi bude nahovno ještě víc. Příšernej program, co v tý palici mám, o tom žádná, budu s ním muset nějak zatočit. Každopádně teda mi ale tím pádem bylo dost naprd, měla jsem nafouklý břicho, oteklý prsty i ksicht, težký nohy. Navíc mě večer při pohledu na váhu málem jeblo, bylo tam o skoro 2 kila víc než obvykle. Mimochodem zvyk vážit se čtyřistakrát denně jsem jaksi taky stále (už asi 15 let) nedokázala odbourat. Holt holka šikovná. No nevadí, to se poddá. Snad. Někdy. 
K večeru na mě padla děsná únava a usnula jsem rovnou s malým při uspávání lehce po osmý večer. Což teda na takový usínání mám myslím právo šťávy nešťávy, v noci jsem už skoro dva roky co hodina vzhůru, takže z únavy bych absenci jídla taky úplně nevinila.


Den 2

Dnešek byl kupodivu mnohem jednodušší než první den, nějak mi hlavou moc neblikalo nutkání se na to vyprdnout, asi  jsem se smířila s tím, že jídlo bude chvilku tabu 😁 Jediný, co mě trošku rozhodilo byl průchod kolem kavárny, kafe bych si sakra dala. Včerejší únava je sice pryč, ale celý dopoledne jsem měla takovej jakejsi nateklej obličej a napuchlý oční víčka a lehce mě bolela hlava (takovej ten tlak uprostřed čela) a nakopnutí kafem by fakt bodlo. Ale ustála jsem to. Hlad nikde, dokonce jsem se po polední šťávě cítila ,,přežraná,,. Jídlo co jsem chystala pro děcka jsem neměla potřebu strkat do pusy, nicméně semtam jsem si k něčemu s uspokojením přičuchla, to jako ne že ne.


Den 3 

Včera jsem se lehce zapotila při józe a udělalo mi to moc dobře, veškerá opuchlost a nateklost je ta tam. Ráno jsem cítila lehce hlad, ale šťáva (řapíkáč, okurek, jablko, hruška, citron) mě naprosto zasytila, skoro jsem měla problém ji do sebe dostat celou. Lehce mě možná během dne pobolívala hlava, ale to fakt jen lehce a začala jsem se chvílema cejtit vcelku energicky a s dobrou náladou jak už dlouho ne. Taky jsem neměla tendence křičet po dětech, ale i vyhrocený situace jsem bez jakýhokoliv přemáhání  (alias otevírá se mi kudla v kapse a mám děsnou potřebu začít hystericky ječet a vyhrožovat, ale samozřejmě to zvládnu empaticky potisící vysvětlit znovu, no problema) vklidu vyřešila. Jakože fakt že vklidu, vůbec to se mnou nemávalo. Míň jídla, víc empatie asi. Jediný negativum který vnímám je vyrazný zostření čichu, venku všude a značně intenzivně cejtim psí exkrementy. A nic příjemnýho to teda není. Něco sníst mám čím dál menší potřebu, šťávy mě fakt vcelku efektivně zasytí minimálně na 2 hoďky perfektně. První dva dny jsem pila tři šťávy denně (množství cca 500ml), dneska jsem navýšila na čtyři. Menší krizička přišla navečer, ale zas to bylo jen o hlavě, ne o hladu, dala jsem si půlhodinky jemnější jógy a veškerá touha strčit něco do pusy byla pryč.


Den 4

V noci jsem byla v takovým na sebe dost utlumeným módu řekla bych, normálně se xkrát za noc posadím, energicky přešupnu malýho na druhou stranu a vrazím mu do pusy druhý prso nebo si i s ním v ruce pár vteřin po probuzení bez problému zajdu na záchod vyčůrat, dneska to teda ale hodně bolelo. Hlava chtěla strašně dál spát, bolela, a celý tělo bylo težký. Malýmu jsem furt cpala jen jedno prso z tý jedný strany na který zrovna byl a čůrat vyrazila až už hrozilo, že mi praskne močák. Dopoledne jsem se pak cítila taková lehká, pružná, vyklidněná, na druhou stranu ale i taková lehce slabá a malátnější a říkala si, že zítra mě teda snad už čeká nějakej ten příval energie, páč kdyby to takhle pokračovalo dál, dalších 10 dní nedám. Obrat přišel však už odpoledne, najednou zmizela taková lehká clona před očima a tlak na čele, prišlo mi, jak kdybych si něčeho šlehla. Takový energie a perfektně projasněná vyklidněná mysl. Hlad jaksi ani moc nemám a tendence strčit si něco do pusy jsou úplně pryč. Dokonce jsme si byli večer sednout na pizzu a mě vůbec nelákalo ji ochutnat, ani si k ní čichnout. Hustý. Jedinej záchvěv touhy něco sníst přišel když jsem při nákupu v obchodě brala arašídový máslo v akci, to jako se mi spustily sliny a velmi ráda bych ho otevřela a zabořila do něj lžíci. 


Den 5

Ráno jsem se při pohledu do zrcadla málem nepoznala, úplně mi svítili oči (energicky řekla bych, nikoliv z hladu) a vyhladila se mi pleť. Ne, že bych ji měla nějak problematickou, ale před nedávnem se mi po víc jak dvou letech těhotenství a kojení znovu rozjel menstruační cyklus a nadělala se mi taková drobná krupička na tvářích, sem tam z toho vylezl i pupínek. A bylo vcelku fuk, v který fázi jsem byla, pleť nebyla hezká už asi 3 měsíce v kuse. Taky se mi hezky odvodnilo a odfouklo tělo, mám krásně plochý břicho a při dosedu na paty necítím pnutí ve stehnech jak kůže praská obsahem ve švech. Nepociťuju vůbec potřebu jíst, žádnej hlad nemám, ani si nepřijdu slabá nebo malátná, dokonce i takovej ten ,,únavovej,, tlak za čelem a očima zmizl. Cejtim se fakt skvěle. 
Nicméně aby to nevypadalo až tak easy peasy, odpoledne jsme zajeli s dětma na vejlet a nastala jistá krizová situace. V autě mi bejvá blbě vcelku běžně a nevyhlo se mi to ani tentokrát. Zaplaťpánbu se mi povedlo ze sebe nic nevyklopit, páč to bych asi nezvládla rozdejchat jen o vodě, ale i tak jsem dobrou půl hoďku trpěla a značně toužila po suchým rohlíku. A nebyla to jediná eskapáda dnešního výletního dne. Vypravila jsem se totiž (jako obvykle) z domu značně nepřipravená, vejlet trval klasicky dýl než bylo původně v plánu (jak kdybysme se s těma děckama někdy časově vlezli), v batůžku jsem měla spousta svačinek pro všechny, ovšem pro sebe šťávu ani jednu. Mateřská klasika, že jo. Navíc ke konci jsem táhla malýho do docela dlouhýho a prudkýho kopce v lese, do toho chtěl ještě několikrát prso jak už byl navečer unavenej, došla nám voda a mě se chvilkama dělali mžitky před očima. Necejtila jsem hlad a potřebu jíst, ale takovou jakousi slabost. Cestou jsme se ještě stavili nakoupit a zajímavý, že když běžně vlezu do obchodu nenajezená, děsně mě tam volá zejména sladký pečivo a slintám nad koblihama a koláčema, ale tentokrát mě to vůbec nebralo. Spíš jsem toužila po ořechách a sušeným ovoci. Což mi přijde super, že samozřejmě tělo se asi začíná cejtit hladový, tak volá po energetický bombě, ale premýšlí a místo aby si vybralo nevýživnou kravinu, touží po něčem, co do něj fakt patří. No ale abych to dokončila, v obchodě už mi bylo fakt trošku slabo a říkala jsem si, že ten půst asi krapet poruším a zkusím najít aspoň  kokosovou vodu v tetrapacku, jinak to až domů nedám, leč nenašla jsem. Vyřešila jsem to nakonec suchým rohlíkem, ke kterýmu jsem celou jízdu autem čichala a ukázalo se to jako velmi funkční záležitost. Zajímavý, že strčit si ho do pusy a sníst ho jsem potřebu neměla, ale ta vůně mi dělala fakt dobře. Asi má moje tělo spojený suchý pečivo s úlevou po nevolnosti a reagovalo na něj i bez toho, aniž by skončilo v žaludku... Cestu domů jsem teda úspěšně zvládla a doma si pak hned připravila šťávu. Asi dvacet minut po jejím vypití slabost zmizela a já znovu nabyla dojmu, že těch dalších 9 dnů snad nakonec i nějak zvládnu.


Den 6

V noci mi bylo jaksi značně slabo, přišla jsem si hrozně unavená a vyšťavená, malej byl co půl hodiny vzhůru a furt mi ožvykoval prso, dělalo se mi krapet zle i od žaludku. Ráno se to po šťávě trošku zlepšilo, ale i tak si přijdu taková malátná, jak po nějaký nemoci. 14 dní jen na šťávách nedám, to je mi už jasný, ale zkusím vydržet aspoň týden, ať si nepřijdu, že jsem totálně selhala. I když nevim nevim, mám hlad, že by jeden pad a z těch šťáv už se mi dělá blujmo... A taky je mi děsná zima. 
Jediný pozitivum spatřuju při jógování, na jednu stranu mám takovou unavenou hlavu, na druhou ale tělo pracuje jedna báseň, krásně jde do pozic, žádný bolesti a ztuhlosti se neozývaj, chaturangy plynou jak po másle. 
Večer před usnutím mě chytl takovej zvláštní stav, řekla bych snad lehký halucinace nebo co. Rozhodně se to nedělo ve snu, stopro jsem nespala, ale za zavřenejma víčkama jsem lehce, jakoby v obrysech a se zrněním, viděla jak v rychlosti prolítávám různýma krajinama. Měla jsem takovej tlak na čele a hučení v uších, víčka mi šli otevřít a lehce uvidět strop v pokoji, jen byli hrozně těžký a nechtělo se mi je otevírat. Dokonce jsem vedla i takovej vnitřní rozhovor se zhmotněnou jinou částí sebe asi, no velmi zajímavá zkušenost. Říkala jsem si, že to už je asi moc a ráno radši něco sním, páč na tohle nejsem úplně připravená zatím. V noci jsem pak měla už normální sny a vesměs se točily kolem toho, že jsem porušila půst a tak nějak nevědomky si strčila něco do pusy a žvejkala to. Nepřinášelo mi to žádnou slast, jen jsem to tak mimoděk udělala a až když jsem to spolkla jsem si uvědomila, že vlastně držím půst. A musím říct, že se mi po probuzení vcelku ulevilo, když mi došlo, že to byl jen sen a pořád můžu s čistým štítem pokračovat, pokud budu chtít.


Den 7

Nechápu. Veškerá slabost a malátnost je fuč, cítím se zas plná energie, asi ten včerejšek nebyl způsobenej nejezením ale málo spánkem, i když že bych se dneska nějak jó dobře vyspala, to nevim. Malej teď v noci jaksi furt frflá a mele sebou, pořád ho musím instalovat k prsu. 
Ráno jsem byla poprvý po skoro 3 letech intenzivní domácí praxe na lekci jógy s živou lektorkou, kam jsem se nahlásila ještě v  době, kdy jsem netušila, že budu držet nějakej půst. Skrz tu včerejší slabost jsem se toho trochu bála, ale bylo to boží! Tělo pružný a silný, hlava vyklidněná. 
Celou dobu čekám, kdy přijdou nějaký vyprazdňovací nezvyklosti, třebas lehký hnačky nebo tak něco a doteď nic. Až teprve dneska na chvíli v náznacích něco takovýho přišlo, ale spíš to byl jen takovej pocit, že by mohlo dojít k nehodě a šlo vesměs jen o vzduch (čti prdy). 
Hlad trochu mám, nebudu říkat že ne, ale je to naklid. Když chystám děckám jídlo, nijak nad ním neslintám a už ani nemám potřebu ho nějak očuchávat.


Den 8

Začínaj mě mega honit chutě. Jak jsem doteď měla chuť jen na ořechy nebo zakousnout se do ovoce, teď bych do sebe nacpala všecko, klidně dort z cukrárny. A celej! Začala jsem se bavit projížděním raw blogů a mám poukládanejch na stovky receptů. A všechny si udělám! Tak! A nejenom, že si je udělám, najednou se mi jaksi zas po asi 3 letech nakoply motory a jsem plná elánu, že těm svejm recepisům dám nějakou formu a stvořím kuchařku. Už kdysi jsem jednu začala dělat, pracovala jsem na ní asi 2 roky a furt se mi nezdála dost dobrá, až to jaksi vyšumělo. Ale když se do ní teď podívám, přijde mi boží. Spoustu věcí bych v ní teda už teď udělala jinak, takže je na čem pracovat, ale mě to nedeptá, naopak, dělá mi radost, že jsem zas našla něco kde se můžu trošku realizovat a kreativně vyřádit. Vůbec nevim, kde tenhle můj drajv byl, ale jsem tak šťastná, že je zpátky, že snad budu mít úplně strach začít jíst, aby nezmizel. Hlad už mám ale fakt velkej, takže to asi nebude zas až takovej problém. Končit se mi nechce, ale nevím, jestli to dám. Šla jsem do půstu samozřejmě s tím, že vydržím 14 dní, v průběhu jsem se snažila přesvědčit samu sebe, že když zvládnu 7 dní, bude to úspěch a každej den navíc už bude jen bonus, teď si zas říkám, že bych to chtěla dotáhnout aspoň na 10 dní, no ale nevim nevim, jestli zejtra ráno nezhltnu banán, nějak se už na ten odšťavňovač nemůžu ani podívat.
Odpoledne a navečer na mě přišla mega krize, přišla jsem si extrémně demotivovaná, nejradš bych se na to už vysrala, při pomyšlení na šťávu se mi protahoval ksicht odporem. Dokonce už jsem se na to málem vykašlala a dojedla po děckách jablko s arašídovým máslem. Až na poslední chvíli si řekla, že ne, že těch 10 dní prostě dám stůj co stůj. A že pak na sebe budu kurevsky pyšná. I když nevim, jestli mi to za to stojí, bojuju dost už i s touhou nacpat do sebe třebas suchý špagety, co zrovna vařím, no prostě cokoliv, co jsem si říkala, že hodlám z jídelníčku odbourat. Ale začíná to bejt silnejší než já... A i ta jógová praxe stála dneska jaksi zahovno, vůbec se mi nechtělo a velmi málo síly na ni bylo. 
Jak se den chýlil ke konci, řekla jsem si, že na to od zítřka už fakt kašlu, že už prostě nemůžu. Ale pak jsem najela na brawolife stránky a našla tam, že 8-9 den půstu přichází krize a po jejím ustání už má být všechno růžový, tak jsem se zas krapet přimotivovala a zkusím to teda ještě hecnout. Ale jestli se po nějaký tý šťávě zbleju, tak na to vopravdu seru a to rovnou ve velkým. Zajdu si do krámu koupit suchej rohlík a hotovo dvacet 😁


Den 9

Jsem taková slabá, žaludek mám na vodě, když vyjdu schody točí se mi hlava.  Celej ten půst byla asi pěkná debilita. Od jistý záhuby mě zachránila kokosová voda z ořechu, po všech těch šťávách to byl totální božskej nektar, kterej mi zas vlil život do žil. Byla to neskutečná mana. Rozdělala jsem si ho hned, co jsem vylezla z obchodu a jelikož se mi moc nedařilo pít z něj přiloženým brčkem, lila jsem si to z toho kokosu rovnou do pusy. A samozřejmě ne někde vklidu sama doma, ale hned cestou domů z obchodu mezi lidma. Za chůze, přidržujíc vyskakující dítě z kočáru. No jak nějaký lačný zvíře jsem si přišla. V poledne jsem se pak vyprdla na svoje přesvědčení, že šťávy musím dělat z většího podílu zeleniny než ovoce a snad poprvý v historii našeho odšťavňovače si udělala čistě ovocnou šťávu. Z ananasu, žlutýho melounu, pomeranče a hrušky. A panebože! Bylo to neskutečně dobrý a zalilo mě to takovou energií, že snad nabejvám přesvědčení, že zvládnu půstovat celý 2 tejdny! Jen teda špenát a červenou řepu už nechci ani vidět, to fakt ne.
Večer jsem se na to pokusila jít psychologicky, odšťavnila si květák s hruškou a petrželovou natí a nalila si to do misky, že to budu jíst lžící  jako polívku. Prvních pár soust bylo skvělejch, během chvíle se to ale překlopilo a dostat do sebe zbytek byl vcelku záhul. Fakt už se mi z těch převážně zeleninovejch šťáv zvedá kufr, asi na to kašlu a ty zbývající dny dám na ovocnejch a kokosový vodě nebo si dám rovnou hladovku a budu pít jen vodu nebo nevim. To poslední, co bych chtěla, je začít klopit, faktžejo. Nicméně potřeba se na celej půst vykašlat v druhý půlce dne zmizela a že dám zítřek na plnejch 10 dní jsem si poměrně jistá a tak nějak počítám s tím, že to dotáhnu až na plnejch 14. Pokud už nemám fakt hlad a nemusím do sebe dostat nějakou šťávu, jsem vcelku vpohodě. 


Den 10

Zvláštní, dnešek byl úplně napohodu. Žádnej extra hlad jsem neměla, ze šťáv se mi kufr nezvedal, necítila jsem se nijak slabá, naopak mám velmi jasnou hlavu a takovej vcelku elán pořád něco dělat. Doma v rámci časovejch možností furt něco uklízím a reorganizuju, mám spousta nápadů, těším se jak budu vařit a péct a zaznamenávat si to, v takovým rozpoložení jsem před půstem nebyla ani nepamatuju. Ta moje otrávenost, věčná přinasranost a nechuť do všeho se rozplynula, dokonce i konflikty s a mezi dětma se mi daří řešit vklidu. Rázně, ale bez hysterickýho ječení, si dokážu stát za svým a nestojí mě to moc úsilí. Zajímavý rozpoložení tohleto, to by mi mohlo klidně zůstat. 
Jógová praxe byla velmi příjemná, tělo je krásně pružný, lehký, poddajný, jen je v něm krapítko míň síly, mám zejména takový dost unavený ruce a držet v nich malýho nebo nedej bože vyhazovat ho do vzduchu a chytat jak furt chce, je pro mě vcelku náročný.


Den 11

Pokud jídlo nevidím, nějak výraznej hlad a potřebu jíst nemám. Jsem ale dost unavená a slabá. Což ovšem dost možná nesouvisí s půstem jakožto s tím, že jsem v noci spala asi tak 5x20 minut. Co malej předváděl, to snad ani  možný nebylo, jakmile mu prso vypadlo z pusy, už se črachtal a hledal ho. No na posrání.
Co mě teda faktže extrémně překvapilo, tak se mi dneska zcela neočekávaně a bez varování spustila menstruace a to po 3 tejdnech. Přitom jako mám teď cyklus při kojení dost nepravidelnej, pravda, ale většinou trvá mnohem dýl, až k 5 tejdnům a krvácení předchází dost silný PMS, kdy moje nálada je na zabití, celý tělo mám zavodněný a cejtim se pod psa. První den navíc bývá i fyzicky nepříjemnej a teď nic, vůbec nic. Jen ze mě začalo týct. Fakt zvláštní... Asi se to tělo po desátým dnu půstu fakt vklidu samo čistí nebo nevim.
K večeru na mě opět přišla krize a říkala jsem si, že se na to asi vyseru a odzítřka už žádný šťávy, že se najím. Přijde mi, že melu z posledního, nemám vůbec sílu, jsem i tak nějak vědomím dost mimo. Nevím, co si chci ještě dokazovat, i těch 11 dní myslím úplně stačí, ani jsem si nemyslela, že jsem něčeho takovýho schopná.


Den 12 

Nechápu proč a jak, ale jedu dál. Prostě si ten cíl dvou týdnů asi potřebuju splnit nebo co. V noci jsem byla stoprocentně přesvědčená, že už na to kašlu a ráno si prostě udělám k snídani smoothies, ale podařilo se mi naspat trochu víc než obvykle a tak jsem se ani necítila až tak slabá. Bylo mi o tisíc procent líp než včera, a tak jsem naznala, že se hecnu. Chci mít prostě vhlavě odfajfknutý, že jsem to dala a ne mít tenhle dvacetijedna denní pokus v šuplíku ,,do toho musím někdy jít a zažít to naplno,,. Takže tak. A jsem fakt ráda, že jsem to udělala, celej den mi bylo fajn a měla jsem dostatek energie. Jsem taková na svůj normál utlumenější, pravda, ale vlastně mi to velmi vyhovuje. Nejsem jak neorganizovaná turbomyš, co se na vteřinu nezastaví a dělá tisíc věcí dohromady aniž by něco dokončila, ale dokážu si užít i přítomnej okamžik. Odpoledne jsme šli s dětma na procházku a nasbírala jsem si nějaký uschlý trávy a kytky a těším se, že si z nich něco nadekoruju, večer jsme se synem pekli pizzu a já si to všechno hrozně užívala jak už dlouho ne. Chuť něco tvořit ve mě byla přes rok hluboko zakopanáa fakt mi chyběla. A s přípravou té pizzy jo - docela mě překvapilo, jak moc jsem si užila její přípravu a ty vůně u toho i když jsem věděla, že ji nebudu jíst. Vůbec mi to nevadilo. A v hlavě mám tisícero nápadů, jak ji příště vylepšit a udělat jinej druh a vůbec vlastně teď mám namyšlenejch spousta receptů...
Co musím ještě říct - jaksi se sama sobě hodně líbím, při pohledu do zdrcadla úplně koukám kdo tam je. Takový jasný oči, vyhlazená pleť a vcelku i jiný rysy asi jak tělo ztratilo vodu (a možná i nějakej tuk a svaly). A v těle se cítím taky dost dobře, mám o nějaký cca 4 kila míň a přijde mi to vcelku optimální. Mám krásně plochý břicho (což až se zaplněj střeva už úplně nepůjde, to je mi jasný), hubenější ruce a stehna, zmizeli mi takový ty nevzhledný madla v oblasti boků nad zadkem, jako nechala bych si to líbit. Ale samozřejmě počítám s tím, že se to se začátkem jezení rychle vrátí, kde to bylo. Minimálně ta voda. Ale tak aspoň vím, kam chci cílit pro spokojenost, že jo.


Den 13

Tak ani nevím, jestli se mi vůbec bude chtít začít jíst... Vůbec nemám hlad, mám plno síly a energie, skvělou náladu, celá jen zářím. Odpoledne jsem vyslala manžela s dětma k tchýni, přetapetovala knihovnu a vyrobila si z provázku vázu na sušený kytky a jsem nejvíc nejspokojenější člověk. Nevrátit se mi děti už po 4 hodinách zpátky, tvořím něco až do noci, boží energie. A strašně mě překvapila jóga, dala jsem si takovou pro sebe klasickou hodinku dynamický vinyásy a cvičilo se mi s tak neuvěřitelnou lehkostí! Dokonce i pozice mostu - pro mě fakt náročná a bolavá pozice - mi vůbec nepřišla bolavá a vydržela jsem v ní nejdýl, co pamatuju. Čaturangy jely jak nic, tělo pružný, lehký, silný, neskutečný! 
Jediný, co mě trochu mrzí, že se mi jaksi vypařily prsa. Navzdory tomu, že stále dost kojím a mlíko normálka mám, tak z takovejch plnejch trojek mi zůstaly kdovíjestli slabý dvojky. No ale co už, to zas naroste. A když ne, bude to aspoň praktičtější.


Den 14 

Přijde mi absolutně neskutečný, že jsem to dala. Neuvěřitelný! Teď ty poslední dny to jde úplně samo. Pokud zrovna nepřipravuju nějaký jídlo, ani si na něj nevzpomenu. Jedu jak turbomyš, hlava plná nápadů a nemít kolem sebe nonstop děti, který zaberou 90% času, ve velkým hned všechny i realizuju. Cejtim se skvěle, hlad nepociťuju. Ale nebudu kecat, na zítřek už se docela těším, obzvlášť když jsem si odpoledne chystala chia pudink a dávala sušit nějaký krekry a placky, jsem zvědavá, jaký budou. Ale není to takový, že bych hladem snědla i cihly, jen se na to těším jako na požitek, že si užiju jak to voní a chutná. Vůbec se mi teď zas v hlavě všechno nějak utřídilo a zpřeorganizovalo, vidím před sebou cestu vědomýho jezení, chci jíst jen věci, co mi dělaj dobře, ve velký míře určitě raw, jen přidat časem i teplou zeleninu a luštěniny. Rozhodně už ale nechci vidět pečivo a žádný kupovaný sušenky a čokoládičky, kterejma jsem zvyklá zajídat chmury a který mě dostávaj do začarovanýho kruhu, v kterým je mi naprd. Chci si jídlo fakt užívat. A užívat si i pocit funkčního těla a jasný mysli v co největší míře, jako mám teď. Takhle dobře fyzicky a asi i psychicky, to jsem se fakt snad ještě nikdy necejtila. I mi to tak jako jinak myslí, jak kdybych o všem zvládala přemýšlet s nadhledem a hned se do toho emočně nevosobňovala, hustý. Fakt jo. A mám takovou chuť tvořit a něco dělat! Lehký tělo i hlava, nádhera. Je to přesně to, co jsem potřebovala a od výzvy si slibovala. Vlití nový krve do žil, vybabrání se z neutěšenýho stereotypu. A taky začít si zas s láskou vychutnávat přípravu i konzumaci dobrýho kvalitního jídla. 


Den 15




Jíst po 14ti denním půstu není popravdě až taková pecka, jak by člověk čekal. Jakože jo, samozřejmě ty chutě a mít něco v puse je celkem požitek, ale vůbec mi nepřišlo, že bych tak dlouho nejedla a teď měla po takový době konečně jídlo v puse. Zkrátka žádnej extra slavnostní zážitek to nebyl. 
Jak jsem poslední dny na jídlo vůbec nemyslela, což mi extrémně vyhovovalo a konečně jsem se cejtila ,,volná,, , teď ho mám zas plnou hlavu a je to takovýto: No, před hodinou jsem jedla, takže jsem najezená, nemám hlad, nic mi nechybí, ale ještě jsem dneska měla namyšlený, že sním tyhle 2 jídla, tak kdypak si je dám? Za hodinu nebo až za dvě nebo to sežeru hned teď ať už na to nemusim myslet nebo jak? Prostě zas už tam ta pozornost je.  
Pořád se cítím lehce a fajn, ale přišlo mi, že po tom prvním větším jídle na mě padla krapet únava a i taková ta zamlžená hlava, no na šťávách to bylo lepší. Dokonce mě po větším poledním jídle přepadly naprosto nezvladatelný chutě na něco s nepraženým kakaem (datlový kuličky, smoothies, něco prostě) a nedalo se to vydržet dokud jsem se neukojila a totálně nezaplácla sladkou bowl s kakaovejma bobama. To jako musim říct, že takovej chtíč jsem za celou dobu na šťávách nezažila.
A co mě teda dost překvapilo, tak jsem ráno ještě před tím, než jsem strčila něco do pusy byla po asi 4 dnech na záchodě a jako celkem nechápu. Po tolika dnech, kdy jsem do sebe dostala akorát tak ždibec zeleninovoovocný dužiny ze šťáv, mi přijde až fascinující, že ty střeva něco vyprodukujou. Z čeho jako?! No toliko k nevyžádaným detailům.



Den 16



Plochý břicho je definitivně pryč, ale zase na něm díky lehkýmu nafouknutí krásně hrajou svaly o který jsem myslela že jsem přišla. Sixxpack is back, takže vlastně já jsem spokojená.
Během dne mě normálně přepadl smutek po šťávách a dostala jsem na ně chuť (což nechápu, myslela jsem, že se na odšťavnovač nebudu chtít ani podívat). Takže zítra ráno je asi ,,snídaně,, jasná. A vůbec se mi po těch šťávách a pocitu neplnýho břicha začíná stejskat, v poledne jsme se dovalili s děckama dom, byla jsem hladová jak vlk a už při přípravě salátu do sebe začala ládovat krekry, salát jsem pak taky shltala za běhu a bylo mi docela těžko. To tam to moje předsevzetí, jak budu jíst vědomě. Musím si na to dávat většího bacha a fakt si na to jídlo udělat klidnej čas. Nicméně to bych nebyla já, kdyby mi předsevzetí vydrželo aspoň ten danej den, tudíť hned odpoledne jsem se přecpala k prasknutí. Úplně mě to zas ovládlo. Říkala jsem si, že na svačinu kašlu, že chci cvičit, tak si nebudu nacpávat břicho a jak to dopadlo? Zatímco jsem tvarovala sušenky na sušení, zahučelo do mě toliko ingrediencí na ně, až hanba. A s uždibováním těsta jsem taky nevěděla kdy přestat. Naštěstí je teda po půstu trávicí soustava relativně prázdná, takže to ve mě neleželo jak šutr a já si i přesto mohla hezky zajógovat. Ale stejně, naliskala bych si. Copak tohleto je vědomý jezení??? No nic. Večer už po těch odpoledních orgiiích samozřejmě moc hlad nebyl, ale dostala jsem děsnou chuť na jablko, asi jak teď tělo dostávalo poctivou dardu ovoce ve šťávách, tak mu to chybělo a tak jsem si řekla, že jablka k večeři by mi sice žádnej nutriční kouč nepovolil, ale že vlastně mi vyhovuje vymykat se všem pravidlům a že si je klidně dám. A výborný byli.


Den 17



Přijde mi neskutečný, jak rychle jsem se dokázala vrátit do starejch kolejí a jak vpodstatě v jednom kuse do sebe bez rozmyslu něco tlačím i když mi to vůbec nedělá dobře. Úplně mám chuť si dát ten půst od zítřka znovu, protože mi při něm snad bylo líp nebo co. Tady to permanentní mentální upnutí na žrádlo mě fakt ubíjí. Ale přitom by se to dalo vyřešit lehkou přípravou předem, nevím, proč jí nejsem schopná a proč místo jednoho pořádnýho jídla musím spást tisíc kravin. No nic jako, zítra prostě striktně 4 jídla a mezitím nic do pusy nedám, nebo celou tudle výzvu zabalim jako fiasko a dám si ji znova... A to jsem si myslela, že když vydržím 14 dní na šťávách, mám vyhráno. Naivka. Mám podezření, jestli náhodou nejsem jídlovej feťák. Když plně neabstinuju, moc to nezvládám...


Den 18



Chtěla jsem říct, že mám pocit, že furt jenom žeru, ale on to není pocit. Fakt do sebe v jednom kuse něco láduju a to nemám hlad, dokonce ani chuť, prostě jen jak něco vidím, tak si říkám, že bych si mohla dát a už je to ve mě. Děsný. Příšerný. Přesně tohle jsem chtěla půstem odbourat. Tomu tělu to ustavičný jezení bez větších pauz dělá tak extrémně zle! Nechápu proč si to dělám. 
Nicméně teda taky nutno říct, že ze mě všechno to kvantum jídla jde poměrně rychle zase i ven, chodím 2x denně a mám pocit, že je toho snad i víc, než kolik dávám dovnitř. A kupodivu taky - čekala jsem po tom dlouhým půstu nějakou hnačku, nebo křeče nebo prostě že se tomu zažívání nebude něco líbit a ono nic. Funguje to hnedle na plný obrátky. Dokonce i váha zůstává zatím stejná a zaplněním střev se nijak nezvedla, jsem furt cca o 3-4 kila lehčí.


Den 19


  • Strouhaný jablko s hruškou, švestky, hrozny, mletej mák, ořechový máslo
  • Raw čoko-kokosky
  • Ořechy
  • Banán
  • Salát (polníček, okurek, rajče, paprika, avokádo) s koprovým kešu dresingem, semínkové krekry
  • Hrozinky

Jsem na sebe fakt dost naštvaná. Že zvládnu 14 dní na šťávách a pak mě tak rozhodí možnost jíst, to mě teda nenapadlo. Stále nejsem schopná si prostě udělat 4 větší ,,pořádný,, jídla denně a místo toho do sebe ustavičně něco cpu. Na jednu stranu je mi z toho až šoufl, na druhou ale nejsem nikdy dostatečně uspokojená a i když večer jsem si šla lehnout s tak plným břichem, že mi málem prasklo, stejně jsem měla obrovskou chuť ještě něco sníst. Je to fakt stupidita ode mě, snad se to srovná až zařadím bílkoviny, nějaká dávka luštěnin by se asi šikla. A ó bože jak já bych si dala opečený tofu!!! No nic, jak říkám, zesrala jsem ten detox v cílový rovince, ale tak o důvod víc si ho vbrzku střihnout nanovo, vážně mi chybí, jak lehce jsem se cejtila. Dneska už se mi vrátil na chvíli i takovej ten mlžnej opar únavy v hlavě, to je asi trávením způsobený nebo nevim. A taky jsem, obzvlášť po ránu, měla dost rozbitý a bolavý tělo z včerejší jógy, to je věc, kterou jsem při půstu absolutně necejtila.
Jo a bolí mě pant v čelisti prosim pěkně, nejspíš jak jsem delší dobu nekousala a teď prežvykuju nonstop, úplně mám na dotyk bolavou takovou tu hranu čelisti pod ušima 🤷🏼‍♀️😁


Den 20


  • Raw pohanková kaše ala krupička s datlovo-skořicovým topingem
  • Jablečný trubičky v čokoládě
  • Salát (paprika, okurek, polníček, rajče) s avokádovým dresingem (avokádo, tahini, citron, datle, kopr) a semínkový krekry
  • Vařená rýže


Vůbec nevim, co mě k tomu nutí, protože hlad to fakt není, ale prostě jsem měla nutkavou potřebu se prežrat a nejlíp kravinama, a tak jsem to provedla. A rovnou na stoprocent. Zpráskala jsem skoro půl kila trubiček ze sušené jablečné kůže s hořkou čokoládou a prokristovy rány - myslela jsem že prasknu ve švech. Fakt nechápu, jak moc rychle jsem zas tam, kde jsem byla. Zas mám náladu na hovno, mám ze svý neschopnosti depku a zajídám to. Super. Je mi blbě. Dokonce jsem se i vyprdla na jógu dneska, nějak mi přišlo všechno marný a taky jsem měla pěkný křeče v břiše. No a večer jsem tomu všemu nasadila totální korunu a ''porušila'' předposlední den na raw, nacpala jsem do sebe asi 5 lžic vařený rýže. No nádhera. Jsem na sebe opravdu extrémně naštvaná, tohle je všechno, jen ne vyrovnanej vztah k jídlu, který mě nijak neovládá, že ano. Zítra jdu ráno na živě vedenou lekci jógy a mám v plánu dát si šťávovej půst, snad mi bude večer líp a získám opět trošku nadhled. Ať tuhle ,,výzvu,, můžu zakončit aspoň krapet optimisticky.
Jo ale musím říct i jednu pozitivní věc, která mě velmi mile překvapuje, a tou je pohled do zrcadla. Jakože já si se tak strašně líbím, to vůbec nechápu jak a kdy se stalo. Mám takovou hezkou pleť i vlasy, a taky asi jak nejsem nijak oteklá a zatučnělá, tak víc vyniknou rysy v tváři a celkově i ta postava vlastně vypadá hodně dobře. Jako je to myslím vcelku jasná zpráva od těla, že veškerýmu pečivu a sušenkám a oplatkám a vůbec  všem zhovadilostem plným mouky, cukru a ztuženejch tuků, na kterých občas ulítávám, bych měla dát nadobro valem, tomu tělu to evidentně nedělá dobře.


Den 21



  • Šťáva z řapíkatýho celeru, okurky a pomeranče
  • Pohanková raw kaše (klíčená pohanka, ořechový máslo, banán, lněný semínka) se slaným karamelem (datle, mandlový máslo, voda) a skořicí
  • Jablko s arašídovým máslem
  • Zelný placky
  • Makový rawhlíčky z lněnýho semínka, kokosu, máku, banánu a rozinek

Ráno jsem si udělala šťávu a panejo, to bylo jak živá voda, úplně mě to zas krásně vrátilo do blaženýho stavu. Tak jakoby zavlažilo a nakoplo. Šťáva everyday se vrací na můj denní pořádek, nevim, proč jsem se na to těch pár dnů teď vyprdla... 
Jinak teda zbytek dne se mi ukázkově jíst ani zdaleka nepodařilo (o plánovaným půstu bych radši úplně pomlčela), ale kašlu na to. Jsem rebel a na srovnání se mám celej život. Tak snad bude dostatečně dlouhej.





No... Co dodat závěrem, aby to celý nevyznělo jen jako osobní psychoterapeutickej deník plnej výkřiků chorý mysli...


Zkusím vypíchnout benefity, kterých jsem si během půstu všimla:

  • čistá jasná hlava
  • pružný, lehký, nijak zablokovaný tělo, žádná bolest kloubů, vazů či namoženejch svalů
  • žádný zadržování vody v těle
  • drajv do života
  • krásná zářivá pleť a vlasy
  • redukce přebytečnýho tělesnýho tuku
  • svítící oči a mladistvější vzhled
  • víc energie a větší kreativita
  • víc empatie a klidu
  • víc času získanýho neřešením jídla
  • skvělá očista trávícího traktu - po půstu perfektní vylučování
  • posunutí vlastních limitů a komfortní zóny
  • zjištění, že to, co jsem vždycky považovala za hlad nebyl žádnej hlad, ale jen reakce těla na porušení zvyku (například kručení v břichu se dělo pouze první dva dny půstu, pak zcela odeznělo a takovej ten standartní pocit hladu jsem ke konci často vůbec nepociťovala)
  • větší nacítění se na tělo



#21dnikezmene je na první dobrou možná krapet drastická záležitost, ale dá se naklid zvládnout (minimálně jakožto málo spící kojící matka, co se musí udržovat nonstop ve střehu). Jsou to dny plný překvapujících momentů, že věci můžou bejt možná i jinak než byl člověk doposud přesvědčenej, že jsou. Protože mít po 13ti dnech čistě na šťávách energie jak nikdy? Zvláštní, čekala bych, že budu jen sedět a nepřítomně čučet do zdi jako to dělám po náletech na čokoládu či větším obědě například... Nebo jak krásnou má člověk pleť a vlasy a zářivý oči - to by se asi nedělo, kdyby tělo tak strašně strádalo. Spíš se zdá, že se mu dost ulevilo a odlehčení trávícímu traktu mu extrémně prospělo. 
Je mega těžký začít a dokopat se vydržet první den, ale pak už si to hlava srovná a i když celej proces je plnej up-and-downs stavů, dá se to zvládnout a udržet se. A rozhodně to stojí za to! 
Za mě mnohem těžší než vydržet nejíst je zvládnout ukočírovat návrat k jezení, nesklouznout k přejídání se, ale naopak vybudovat si nějakej smysluplnej režim. To se mi jakože absolutně nepovedlo. Nepočítala jsem s tím, že to bude tak náročný. Čekala jsem spíš, že vyhladovělý tělo a scvrklej žaludek bude rád za málo a že nebude třeba se nijak cíleně krotit. V mým případě to tak teda úplně nebylo, ale tak aspoň vím, na co se příště připravit a s čím počítat. No a pro tento případ bych si ráda udělila ještě jedno doporučení.
Půst by bylo záhodno dodržovat za klidovějšího režimu, ne když místo spaní kojím a přes den musím musím být nonstop ve střehu s dětma. Chodit přitom do práce musí bejt nejspíš náročnější, fyzicky i mentálně, ale zase v práci člověk stráví 8 hodin denně a nejede 24/7. Šikly by se totiž i poklidnější chvilky zaplněný například jin jógou či meditací, procházkou o samotě a rozjímáním, čtením, zkrátka chtělo by to víc prostoru pro sebe, práci s hlavou a duší. Protože tohle se během půstu v člověku dost otevře a je škoda to nevyužít.


Jo a poznámka pod čarou - šťávovej půst není defacto půst, protože tělo stále získává poměrně dost živin ze šťáv a trávicí trakt tak do jisté míry pořád pracuje, ale nepříšla jsem na příhodnější slovo, tak s dovolením používám termín šťávový půst. Přesnější termín by možná byl detox, ale tohle slovo mi zas přijde značně negativně a posměšně zatížený a používám ho nerada. Takže tak.











Komentáře

Okomentovat