Myslím, že celý tohle povídání o mým druhým porodu by alespoň bez nástinu průběhu těhotenství vlastně nedávalo moc smysl, prcek, jehož zrození bych tu ráda zachytila, to měl totiž od začátku promyšlený do posledního detailu a i když jsem v tu danou chvíli z průběhu dění nebyla vždycky úplně nadšená, nakonec se ukázalo, že každej jeden zádrhel měl v tý skládačce svý místo. Takže sorry jako, ale čeká vás sáhodlouhej román takřka na pokračování...
Krapítko trnitá cesta ke štěstí aneb když nemáte zrovna tabulkový dítě...
Už čtyři roky máme jednoho mini člověka doma a já dlouho o příchodu druhýho nechtěla ani slyšet. Z poloviny za to mohla moje nechuť do těhotenství, který nepatří zrovna mezi mý oblíbený období v životě a taky zážitek z prvního porodu, z něhož si nesu celkem trauma, a z druhý půlky fakt, že toho našeho prvního dítka bylo jaksi pořád všude tak nějak až moc. Jenže pak jsem se jednoho rána probudila a najednou mi přišlo, že nejsme kompletní, že si chci dát druhý kolo a že nutně potřebuju další miminko. Manžel nebyl proti, vždycky chtěl dvě děti, tak jsme se tak rovnou zamysleli nad tím, kdy by byla nejpříhodnější doba rozšířit naši smečku a shodli jsme se, že bych tak za 4 až 6 měsíců měla otěhotnět. Supr plány, ne?
Bylo mi jasný, že to asi neklapne na první dobrou, respektive myslela jsem si, že ne a tak jsme tomu rovnou nechali volnej průběh. Během prvního měsíce jsme učinili přesně jeden pokus, malej měl tehdy rýmu a nějak na to nebylo moc pomyšlení a vůbec, víc bych četnost našich intimních chvilek nerozpatlávala... Jenže pár dní po akci mi začaly takový nepříjemný pocity v oblasti močáku. Říkala jsem si, že jsem si asi někde uhnala zánět močovejch cest a tejden čekala, jestli se to zlepší nebo zhorší a budu se muset objednat k doktorce. Pak mi ale v hlavě začal vrtat červík... Stejný pocity jsem měla zpočátku celýho prvního těhotenství... Tak s tím objednáním k obvoďačce ještě počkám a koupím si těhotenskej test... Uvidíme, jak to dopadne.
Po necelejch 14ti dnech od akce test ukazuje pouze jednu (tu kontrolní) čárku, ale já mu stejně tak nějak úplně nevěřím. Něco mi říká, že jsem těhotná. Potřebuju to nutně zjistit. Nakoupím si testů plnej pakl a každej den si dělám minimálně dva. Furt nic. Druhá čárka nikde. Až asi snad po tejdnu na mě konečně vykoukne duch druhý čárky. Je to jasný, intuice mě neklame, jsem v tom.
Nějakou dobu počkám a objednávám se ke svý gynekoložce. Říkám si, že by to objednání mohlo vyjít tak na ten zhruba 9. tejden, kdy už bude vidět srdíčko a budu moct být rovnou v klidu, že je všechno vpořádku. V den D vyrážíme i s malým na kontrolu. Gynekoložka není zrovna příjemně naladěná, je naštvaná, že jsem si sebou vzala starší dítko, který odmítá čekat za plentou a chce být u mě. Při vyšetření nic neříká, jen furt čučí na monitor z ultrazvuku a pak mi řekne, že pokud už je to tak dlouho, co jsem měla menstruaci naposledy a těhotenskej test vychází pozitivní, jedná se o mimoděložní těhotenství, že ona tam nic nevidí. Pošle mě do laboratoře na odběr krve pro zjištění hladiny HCG v krvi a vypíše žádanku do porodnice, prej si to mám jít okamžitě vyřídit. Vycházím z ordinace a volám manželovi, ať přijede z práce a ujme se malýho, že mám nějaký vyřizování. Jakmile mi telefon vezme, rozbrečím se. Dojde mi to. Nejenom, že mám zkaženou radost, protože se žádnej novej přírůstek nekoná, ale mimoděložní těhotenství? O tom jsem přece něco četla, vždyť mi vezmou vejcovod i s vaječníkem... To znamená, že už třeba ani žádný další dítě nikdy nebude... Zajdu si do laboratoře vzít krev, počkám na výsledky a valím s nima do porodnice. Čtyři hodiny v čekárně jsou peklo, nemůžu přestat brečet. Když se konečně dostanu na řadu, doktor koukne na výsledky HCG a nechápe, kde je jako problém. Říkám, že moje doktorka nevidí v děloze žádnej zárodek a mu se v očích zaleskne zájem. Že to prej je teda zajímavý. To fakt chcete, připadat doktorům zajímavý, to vám řeknu, jde na mě panika. Při takovýhle hladině už by prej mělo být vidět všechno, tak že se na to kouknem. Vyšetří mě a k mý obrovský radosti je mimoděložní těhotenství pouze planej poplach. Dutinka je přesně tam, kde má být, jen v ní jaksi ještě není vidět plod a netepe srdíčko, ale to ještě nemusí nutně nic znamenat. Je teda dost možný a mám se připravit na to, že se jedná o zamlklý těhotenství, takže možná spontánně potratím, ale mám tomu dát 14 dnů a uvidíme.
Ok. Ty dva tejdny jsou sice celkem očistec, ale vydržím to a vyrážím na další kontrolu. I tentokrát mě však čeká jedno nevyžádaný překvapení... Srdíčko je krásně vidět, skvělá zpráva, ale doktorce se jaksi něco nezdá. Prej tam určitě není jenom jedno miminko, řekla by tak dvě až tři a posílá mě na další vyšetření. Wow... Jako jsem šťastná, že jsem nakonec fakt těhotná, ale dvojčata nebo trojčata??? Co bysme s tím vším potomstvem najednou asi tak dělali? Na vyšetření o tejden později se naštěstí potvrdí pouze jeden kousek, ale jsou to nervy, to vám povím.
Až na urputný nevolnosti a nepěknej fyzickej stav mě čeká několik týdnů poklidnýho a bezproblémovýho těhotenství. Všechny vyšetření vychází jak mají.
Já bych tentokrát ráda prožila porod trochu jinak než poprvý, pokud by se šlo těm šrámům na těle i na duši nějak vyhnout, udělám pro to všechno. Přece jen ten výchozí bod příchodu miminka na svět hraje podle mě v celkovým vztahu matky a dítěte jistou roli, minimálně se podepíše na psychickým (a kolikrát i fyzickým) stavu rodičky na nějakou tu dobu a ty úplný začátky těm dvěma už nikdo nikdy nevrátí. Předně se mi podařilo najít naprosto skvělou porodní asistentku, která dokonce může samostatně vést porod v porodnici a nikdo jinej u toho ani nemusí být, což mi přijde jako největší výhra. Mít po celou dobu při sobě někoho, kdo je mi sympatickej, komu věřím a kdo tam bude pro mě. Poslouchám všechny možný rozhovory a přednášky o bezbolestnejch porodech, přelouskám knížku o hypnoporodu a snažím se osvojovat si všemožný praktiky z ní, každej večer medituju, pracuju s dechem a učím se uvolnit a odevzdat.
V 30. týdnu se ovšem doktorce na ultrazvuku opět cosi nezdá, že je miminko nějaký malý. V 31. týdnu jí přijde dokonce ještě menší než týden předtím. Posílá mě opět do nemocnice na vyšetření. Říkám si no jo, zas plaší, co se dá dělat, zajdu si pro papír, ať je v klidu. Jenže ejhle. V nemocnici se jim miminko zdá taky menší, prý je v tomhle stádiu těhotenství 98% dětí větších než on a s velkou pravděpodobností mi odchází placenta. Průtoky pupečníkem a ozvy jsou naštěstí v pohodě, takže to zatím necháme být, jen budu chodit co týden na ultrazvuk a jakmile malej přestane růst, budeme předčasně vyvolávat porod. Jinak hrozí, že plod odumře nebo se mu nenávratně poškodí mozek. Každopádně ať počítám s tím, že to dotáhnem tak do 36., maximálně 38. tejdne... Tak to jsem fakt nečekala. Jsem na dně. Všechno je špatně. Ten nejlepší scénář, co mě čeká, je předčasně vyvolávanej porod, takže pro moje tělo horor a hlavně co to miminko, který ještě nedopečený vyženou ven? Jakej start bude na tomhle světě mít? Tohle ne, to prosím ne. Navíc to ale taky může dopadnout tak, že budu rodit mrtvý dítě. Kristepane! Nebo bude postižený a překope to život celý rodině. No doprdele! Tejden co tejden chodím na přeměřovací ultrazvuky, miminko je pořád supr malý, ale roste, scénáře přestávaj bejt tak černý. Pak najednou přijde 37. tejden, miminko začne zapadat do tabulek, všechno je vpořádku, jen nejspíš na 2 týdny pozastavilo růst, ze mě se slupuje nálepka rizikovýho těhotenství. Jsem nadšená, ale taky popravdě trochu nasraná. Nejít doteď k doktorovi, mám pohodový těhotenství a takhle je to akorát jeden stres za druhým. Odteď už se odmítám jakýmkoliv domnělým problémem zabývat, všechno je, jak má být. Omlouvám se tomu prckovi v sobě, už mu hodlám věřit. Přece ví, co dělá.
Začínám se chystat k porodu. Piju litry čaje z maliníku, lněným semínkem a datlema se cpu horem dolem, pokouším se o vaginální napářku, masíruju hráz. Porod bude super a tomu malýmu zajistím krásnej příchod na svět.
Tejden před termínem porodu mi starší dítko jaksi onemocní, má teplotu, kašle, je unavený. Samozřejmě to vleze i na mě. Bolí mě hlava a celý tělo, jsem celá zasoplená, kašlu. Výborný. Skočíme pro jistotu k pediatričce a ta na nás vyrukuje s testama na covid. Ježiši. Tak tohle mě teda nenapadlo. Že bysme teď chytli covid? No to ne! Za dva dny mám rodit a špacíruju si to na testy... Výsledek? Pozitivní! Celá rodinka máme koronu a 14 dnů máme strávit doma v izolaci. Paniku z toho, že by mě nebo miminku ta přeslavná nemoc něco udělala úplně nemám, ale jak bude probíhat porod? A vůbec, co kontroly? Co když mě teď nikdo nebude chtít vyšetřit? Přece jen očekávám, že budu nějakou dobu přenášet a když se jim doteď furt něco nezdálo, co když je nakonec s tou mou placentou fakt něco špatně a něco se teď posere a kvůli nemožnosti vyšetření se na to včas nepřijde??? Naštěstí v porodnici jsou na to připravení a kontroly probíhaj. Vždycky projedem autem do areálu nemocnice, já počkám v autě před vchodem do porodnice než uvidím vyjít někoho ve skafandru a ten mě dovede do izolované vyšetřovací místnosti. Bytost v obleku je porodní asistentka, nutno říct, že až na jednu vyjímku vždycky neskutečně milá, natočí mi monitor a zavolá doktora na vyšetření. Po necelé hodince mažu domů. Vlastně to má samý výhody, nemusím čekat hodiny v čekárně, můžu si pokecat s porodní asistentkou, která je tam celou dobu jenom pro mě, jsem vpodstatě VIP. Covid v mým případě nepředstavuje žádný ohrožení těhotenství, jen prej hrozí vyšší riziko embolie, tak si mám píchat jakousi sračku na ředění krve. Z toho jsem trošku paf a první aplikace probrečím. Ředit si krev před porodem? Co když pak kvůli tomu vykrvácím?! No ale zas přivodit si mrtvici a skončit s dvěma dětma na vozíčku? To taky není lákavá představa. Smířit se s porodem probíhajícím v covid režimu mi taky chvíli zabere, bude to bez manžela, v izolovaným porodním boxu za neustálé přítomnosti jedné porodní asistentky ve specializovaným obleku a po porodu mě i s miminkem převezou na soukromej pokojíček, kde před propuštěním strávím 2 dny. Moje předem smluvená porodní asistentka je naštěstí ochotná to absolvovat se mnou, je to můj anděl strážnej, takže by to snad nemusel bejt úplnej horor. Nicméně čas kvapí a já se celkem jakožto covidní těhule objevím v porodnici ještě 5x. Mám už dávno po termínu, při každý návštěvě se personál diví, co tam ještě dělám. Kupodivu ale stále nepadlo ani slovo o vyvolávání, což mě těší. Na to, že nechávaj přenášet maximálně 10 dní a já jsem na poslední kontrole už 41+4 (11 dní přes), mě to celkem překvapuje... No tipuju, že jakmile mi na druhej den skončí izolace, začne pěknej nátlak. Snad už se konečně něco začne dít a na tu další, již necovidní kontrolu pozítří nedorazím...
Poslední tejden se snažím o rozjetí porodu co to jde, piju litry odvaru z hřebíčku, skořice a zázvoru, doma šůruju jak divá všechno možný, meju podlahu i okna, po večerech chodím na tajňáka na túry za barák po poli, dokonce se i v teplý sprše pokouším o masáž bradavek, což je mi fakt extrémně proti srsti, ale co bych pod vidinou přirozenýho porodu neudělala, že. A furt ani náznakem nic. Dole se mi to prej moc na porod nechystá. No bezvadný. V hloubi duše sice prcka chválím, že vyčkává, až si tu covid šaškárnu odbydem, na druhou stranu už bych ale fakt ráda, aby to bylo za náma. S takovou se nakonec tomu umělýmu vyvolávání nevyhnem...
A jde se do finále: Náš snovej porodní zážitek...
Ve čtvrtek ráno na kontrole v 41+6 se dozvídám, že už jsou porodní cesty připravený natolik, že by šel udělat hamilton a že mi ho vřele doporučujou, že už jako stejně přenáším dýl, než běžně nechávaj, tak by se tomu mělo začít sakra pomáhat... A že už mám čas jen do neděle, pak že bez diskuze nástup na indukci, že hrozí selhávání dělohy nebo čeho. V hlavě mi to šrotuje na plný obrátky, fakt se bojím, že se sama nerozrodím, přece jen hamilton je z celé té lékařské škály dopomoci to nejmenší... Jenže vnitřně vím, že nechci. Chci tomu malýmu prckovi konečně plně předat důvěru, chci to nechat na něm a tak odmítám. Doktorka už se na to tváří všelijak, nebýt podpory mojí porodní asistentky, dávno už by mi ten porod vyvolali... Tak snad do neděle ještě času dost.
S porodní asistentkou záhy po kontrole probírám, co si myslí o ricinovým koktejlu, že bych si ho přinejhorším v sobotu večer dala. Prý s ním má výborný zkušenosti, jen že je na něm diskutabilní fakt, že miminko se po něm pokaká do plodové vody a že potom při porodu neví, jestli je voda zkalená kvůli tomu pokakání nebo že je už špatná a musí ten porod být rychlej, aby ho uměle neurychlovali. Z porodnice odcházím nadšená. Všechno je dobrý, porod se rozjede a když ne, tak si koupím ricinovej olej, namíchám si z něho koktejl a porodím razdva jako nic. Odpoledne ovšem pátrám, jak ten ricin funguje a jaký jsou na něj ohlasy od rodiček (pročítám si blog emimino, kde jinde taky narazit na relevantní informace, žejo (ironie, chápeme se)) a nadšení mě přechází. Myslela jsem si, že jím tak jako trošku přiotrávím sebe, ale houby, prej přiotrávím to miminko a moje tělo to potom vyhodnotí jako riziko a začne ho vypuzovat ven. Což souhlasí s tím pokakáním, o kterým mluvila porodní asistentka. Už se mi do toho vůbec nechce a opět propadám do deprese.
Vařím si jeden kořeněnej čaj za druhým a snažím se pořád chodit. S malým jsme odpoledne prošli půlku sídliště, chudák už má ze mě, mejch nálad a manýrů dost. Nicméně rozchodila jsem si takový občasný tvrdnutí břicha s lehkou křečí do podbřišku. Začínám doufat. Večer si dávám dlouhou teplou sprchu a podnikáme s manželem bizarní akci vzdáleně připomínající sex. Snad to aspoň k něčemu bude. Tvrdnutí je celkem pravidelný, jednou za půl hodiny. Jdu si lehnout a od půlnoci přichází lehký kontrakce co 10 minut. Rozcházím to po chodbě a začínám se radovat. Ve 4 ráno se malej začne v posteli mrcasit. Jdu ho utěšovat a kontrakce totálně vymizí. Je to v prdeli.
Celej pátek nic, jen už to břicho a všechno v něm je takový těžký, bolavý a unavený. Navečer opět táhnu malýho ven. Tentokrát ale na procházku po poli za barákem, na kterým jsem před čtyřma rokama rozchodila svůj první porod. Je to tradice. Tentokrát to klapne a večer rodím. Musím. Vyrážíme s malým do terénu, je to takovej cca 4 km okruh po poli za barákem. Po cestě už se stmívá, domů docházíme potmě. Celou cestu cítím lehký kontrakce, přichází co půl hodina určitě, možná i co 20 minut. Už je to takový, že se mi u toho nedaří jít. Spíš se zastavuju, soustředím a lehce prodýchávám. Malej je naštvanej, proč vůbec furt potřebuju někam chodit, když ani chodit nemůžu. Když se nad tím teď zpětně zamyslím, měla bych si nafackovat. Vzhledem k tomu, jak rychlej může mít porod spád, tak promenádovat se ve 42 týdnu někde kdovíkde ve tmě a ještě s malým děckem, to byl opravdu nápad za všechny prachy... Ale když já už byla vážně zoufalá...
Co jsme se vrátili domů, opět jsem si uvařila kořeněnej čaj a průběžně ho popíjela. Kontrakce byly stále zhruba po těch 20 minutách a začínalo to být nepříjemný. Taky ze mě pomalu začala vycházet hlenová zátka. Říkala jsem si, že to sice není až tak žhavý, že nevím jestli se mi podaří to rozjet tak, abych jela v noci rodit, nicméně radši volám mamce, ať si malýho vyzvedne, že netuším jestli už je to tady, ale že by v noci mohlo, tak ať potom zbytečně nečachrujem. Mamka si malýho vyzvedává a já si dávám vanu.
No... vanu... Kdyby mě u toho někdo viděl, asi by se nestačil divit. Máme totiž jenom sprchovou niku a v něm dětskou plastovou vaničku. Do té jsem si sedla (dost se divím, že se mnou nerupla), napustila si ji vodou a pak si jen břicho, který už se do vody fakt nevešlo, polívala proudem teplý vody ze sprchový hlavice. Vydržela jsem to 10 minut, pak přestala týct teplá voda. Po týhle proceduře se nic moc nezměnilo, kontrakce pořád tak co 15-20 minut. Říkám si no nic, zavolám porodní asistence, že už je to možná tu, tak ať počítá s nočním výjezdem a co mám dělat, aby se to trochu pohlo. Říká, že se mám naložit se do vany a udělat si kořeněnej čaj. Takže opět spouštím onen velmi vtipnej proces ve sprchovým koutu s dětskou vaničkou a popíjím čaj ze skořice, hřebíčku a zázvoru, z kterýho už je mi pomalu blujmo.
Kolem 11té večer už mám kontrakce co 5 až 10 minut a začínám se radovat. Po dvou hodinách se ovšem interval opět prodlouží na zhruba půl hodinu, ovšem intenzita bolestivosti už je trochu větší. Kolem druhé ráno se interval opět zkrátí, ale intenzita pro změnu trošku sníží. Je mi to blbý, ale ve 3 ráno žhavím drát a volám porodní asistence, co si o tom myslí. Říká, že těžko říct, ale u druhorodiček prej člověk nikdy neví, tak ať radši sjedu do porodnice.
Sotva jsme sedli do auta, kontrakce mě jaksi přešli. Zaparkovali jsme auto dostatečně daleko od areálu nemocnice, ať se projdeme a kontrakce znova nahodíme. Během půl hodinovýho vejšlapu přichází přesně dvě a ještě k tomu takový slabší. Sice se už musím zastavovat a prodýchávat si, ale rozhodně to není něco, co by mě mělo položit. V porodnici mě připojí na monitor a nic. Kontrakce ani jedna. Lezu na kozu na vyšetření a verdikt zní - porodní cesty ve stejným stavu jako den předtím. Hezky připravený, ale nález nulovej, nerodím. Prej jsou to jen poslíčci. V totálním rozkladu odjíždíme domů. Jsem v háji. Ani nepoznám, že rodím a jestliže tohle jsou poslíčci a za celou dobu se vůbec nic neotevřelo, tak ten porod tentokrát prostě nedám, to nezvládnu.
Domů přijíždíme po pátý ráno a jdeme si lehnout. Spát se mi bohužel i přes značnou únavu moc nedaří. Co půlhodina přijde poměrně bolestivá křeč do podbřišku, trvající cca 3 až 5 nádechů a výdechů. Už u toho trošku skučím. V poledne vylezu z postele, jdu si opět zkusit dát tu martýrii s vanou a kořeněným čajem a jdeme se s manželem koukat na film, ať furt nemusím myslet na to, v jaký prdeli jsem a jak moc nepříjemný to je. Celý odpoledne a večer jsou fest výživný, když sedím nebo ležím, přijde kontrakce tak co 20 až 30 minut, už to fakt bolí. Když si stoupnu a chodím, podbřišek mě bolí jaksi permanentně a kontrakce nebo lépe řečeno ti zas**** poslíčci přicházejí co chvíla, během přípravy rychlýho jídla se u kuchyňský linky zkroutím asi 5x za 20 minut, při odskočení si na záchod a zpět mě to taky minimálně 2x nemine. Říkám si, že radši budu ležet nebo sedět, ať odpočívám než přijdou skutečný kontrakce, abych ve finále ten porod vůbec zvládla. Začínám být unavená, dost plačtivá a bolavá, tohle dobře nedopadne.
Volám porodní asistence, co si o tom myslí. Mám si zas prej dát dlouhou horkou vanu, uvařit svařák a za dvě hoďky se ozvat. Ok. Víno teda nesnáším, takže si uvařím další famózní směsici hřebíčku, skořice a zázvoru a zalezu do koupelny. Tentokrát si to ovšem vytuním. Nechám si od manžela ze sklepa donést přímotop, ať tam mám teplo, nainstaluju se do dětský vaničky plný teplý vody, břicho si zakryju ručníkem, kterej namáčím do teplý vody a pouštím si jakejsi podcast. Je to docela fajn. Po hodině vylezu, nic se neděje, kontrakce jsou fuč. Jsem hrozně unavená, lehám si na gauč a říkám manželovi že asi nic, že mě to v tý vaně přešlo. Loknu si lektvaru, už jen tak ze zvyku, žejo a vzápětí přijde ale opravdu hnusná táhlá kontrakce. Kořeněnej čaj zahazuju, už to nechci ani vidět, jdu spát. Za 20 minut další kontrakce a za dalších 15 minut další. Uplynuli 2 hodiny, jdu volat asistentce. Stoupnu si, jdu se napít, skoro nemůžu chodit. Břicho bolí permanentně jak při silnejch menstruačních bolestech. V 11 naposled volám asistentce, že už fakt nemůžu, že jsem netušila, že poslíčci můžou vypadat takhle, že je to hrozný a že už tenhle stav fakt nedávám. Domlouváme se, co dál, jestli to zkusit jít zaspat, což bych strašně ráda, protože jsem znavená jak pes, ale ono to jaksi nejde. Během 10 minutovýho hovoru mám asi 3 kontrakce. Během nich už moc nevnímám a nemůžu mluvit, asistentka říká, že takhle to nejde, že děloha je jen sval, kterej se jako každej jinej unaví a že s takovou jestli budu čekat až do rána a pak se teprv vydám do porodnice tomu pomoct (na 10 ráno jsem už totiž objednaná na tu slavnou indukci), že neporodím, že už to ta děloha nezvládne a budou do mě cpát všechno možný, aby tomu pomohly a že je pak samozřejmě velká pravděpodobnost, že to skončí císařem. Teď by tomu mohl pomoct třeba jen silnej klistýr nebo prasknutí vody nebo zkrátka nějaká míň invazivní metoda než je kapačkovej koktejl a všelijaký tablety. Prej teď úplně nemůže dojet, ale že je tam zrovna na příjmu jedna její skvělá kolegyně, co si vychovala, že jí o mě všechno řekne a já do ní mám plně vložit důvěru. Že se to sice nevyvíjí dle mých představ, ale že je úplně jedno jak to bude, ať myslím na to, že za chvilku tu se mnou bude miminko.
Dobroš. Posbírám zbytek sil, abych se z toho nezhroutila, prostě to nakonec neklapne jak bych ráda a jak jsem to malýmu slíbila, ale hlavně ať už je miminko živý a zdravý venku. Jedem si pro něj do porodnice. Jdu se oblíct, manžel mi musí pomáhat, břicho mě bolí nonstop a co tak 3 minuty přijde kontrakce. Dost hnusná.
Cesta do auta už je výživná, ale jakmile si sednu do sedadla, zklidňuje se to. Nadávám si, že jsem radši nešla spát. Bejvala bych je třeba zítra v porodnici přemluvila, aby s tím vyvoláváním ještě počkali... Jsme na parkovišti, vystupujem, procházíme kolem vrátnice, kde sedí stejnej chlápek co včera, tak s úsměvem hlásím, že jdem rodit. Zase. Směje se a otevírá bránu. Chci jí projít, ale přijde kontrakce, pěkně silná. No nic, tak vrátnej musí chvíli počkat, já se zastavuju a mávám na manžela ať mě jde podepřít. Během stahů už jsem mimo sebe. Cestu do porodnice mám celkem v mlze, podle manžela jsme co dvě minuty stáli, opírala jsem se o něho nebo o to, co bylo po ruce a prodejchávala to, tak asi jo.
Přicházíme do ambulance, napojujou mě na monitor, kontrakce jsou pryč, zůstává jen tupá bolest v podbřišku. S porodní asistentkou, kterou mi ta moje původně k porodu domluvená dohodila, si půl hodinu v klidu povídáme a docela se i zasmějem. Prej covidní rodičky maj rychlý a hezký porody. Super. Tak proč jako já musím bejt vyjímka? Dyť já ani nejsem schopná začít rodit! Ve 43 tejdnu! Skvělý. Jdu za doktorkou na kozu, hrábne do mě a něco říká asistentce. Nepochytila jsem co, tipuju, že něco ve smyslu, že jsem zavřená na sto západů, ptám se na verdikt. No rodíte, jste otevřená na 5-6 prstů, to je super, ne? Nemůžu tomu uvěřit. Jdeme sepsat nějaký papíry, po tom vyšetření se kontrakce opět vrátili a v poměrně častejch intervalech, když to přijde, jsem trochu mimo a asistentka je neskutečně milá a vstřícná, nehučí do mě, prej vklidu, ať si dýchám, počkáme.
Je chvilka po půlnoci, papíry hotový, manžela volají z čekárny ať jde za mnou, že jdem na box. Tam se s nĕjakejma těma pauzama došourám, jsem nadšená. Já fakt rodím! Mám se převlíct a prohlídnout si box, udělat si pohodlí, že za nama za půl hoďky dojdou. Krom porodní asistentky bude u porodu přítomná i jedna studentka. Taky moc fajn holčina. Klistýr prej dělat nebudem, že to už se nestihne. Trochu se zděsím, ale prej mám bejt vklidu. Že lepší nějakej ten tuhej bobek, než aby mě proplachovali a pak to ze mě při tlačení teklo proudem. No ok, nadšená nejsem, ale přichází kontrakce, tak to ztrácím ze zřetele. Ptám se, jestli si můžu dát sprchu. Prej klidně. Tak jo, obleču si košili, že se ještě trochu rozkoukám a pak vlezu pod vodu, ale sotva si tu košili navlíknu, přijde kontrakce tak silná, že zakleknu na zem. Je to takovej silnej tlak s křečí v podbrišku, má to fakt grády a já u toho vydávám prapodivný zvuky. Bolí to, fest, ale nějak závratně mi to nevadí, je to trochu jako bych se na sebe dívala shora, veškerou pozornost soustředím na vydávání těch zvuků, co ze mě při výdechu jdou. Trvá to tak 5 nádechů a výdechů, nádechy zvládám jen krátký a pak si ulevuju výdechem s oněma animálníma zvukama. Kontrakce přichází tak po minutě. Je to tipuju 1:1. Minutu kontrakce a minutu jsem úplně vpohodě a mluvím s manželem. Vrací se porodní asistentka, říkám si, že mě asi sprdne co se válím na zemi, ale přisune ke mě žíněnku, ať nemám otlačený kolena a že prej jestli jsem přemýšlela v jaký pozici chci rodit, že klidně můžem takhle. Nestačím se divit. Přichází kontrakce a já jdu mimo tenhle svět. Jen slyším zdálky asistentku jak si pochvaluje, že krásně vokalizuju, že je to super a že už je to tady. Kontrakce je pryč, ptám se, co je jako tady. Prej jsme ve finále, rodím, mám počkat až ucítím tlak na konečník a začít tlačit. Nechápu. Jsem na boxu sotva 10 minut a už se půjde na věc??? Říkám asistence, že přece chtěla odejít a vrátit se za půl hodiny... Směje se a říká, že už nikam nepůjde.
Hrozně se potím. Manžel mi přikládá na čelo mokrou žinku. Je to děsně příjemný. Snaží se mě hladit ve vlasech, což za normálních okolností zbožňuju, ale teď to nesnesu, asi dvakrát mu musím hlavou odhodit ruku pryč než pochopí, že tohle fakt ne a přestane. Sem tam mi dá napít, to je taky fajn.
Domluvíme se, že zkusíme tlačit v kleče, ale že vylezu na křeslo. Za výrazné dopomoci všech zúčastněných se tam mezi kontrakcema přesunu, klekám si čelem k opěradlu křesla a opírám se o něj. Mimo kontrakci se mám spíš přitahovat rukama nahoru a zvedat se jen na kolena a při kontrakci dosedat na paty. Ok. Jakmile přijde kontrakce, někdo mi krásně teplýma rukama masíruje bedra. Je to fantastický, soustředím se jen na ty zvuky, co vydávám a na to, jak boží ta masáž je. Bolest snad ani nevnímám, jsem dost mimo sebe.
Když mě zrovna neovládá kontrakce, cítím se jako by nic a stručně komunikuju. Stíhám říct třeba ,,Ta masáž je super,, anebo ,,No doprdele to je síla,,. Asistentka se ptá, jestli už cítím pocity na tlačení, ale to se neděje ani náznakem. Strčí do mě ruku a prej jsem plně otevřená. Tak že zkusíme jinou polohu, že tohle asi nebude ono. Otáčí mě na bok, jednu nohu mi držej ve vzduchu, že to párkrát zkusíme takhle. Ale nejde to. Vůbec necítím potřebu tlačit a rozptyluje mě ta jedna noha nahoře, kterou mi sice drží, ale i tak mě to stojí hodně sil. Mezi kontrakcema říkám, že takhle ne, že to se mi nelíbí. Porodní asistentka mi hned nohu pouští a že jasný, pojďme zkusit něco jinýho.
Lehám si na záda, opěradlo křesla mi zvedaj do sedu, to mi přijde fajn, jen bych si ještě potřebovala do něčeho zapřít nohy. Nainstalujou mi podnožky až k zadku a já se ocitám v pozici jakoby jógovýho dřepu. Je to super, cítím, že to by mohlo bejt ono. Prej mám tlačit, že hlavička už leze ven. Ale když já vůbec nevím jak, nejde mi to, veškerá síla se v kontrakci soustředí jen do toho zvuku, co vydávám, nedá se to ovládat a poslat dolů. Hlásím to asistentce. Prej je to divný, ale ať stejně tlačím. Tak jo. Při další kontrakci mi zkouší strčit dovnitř prst a pomoct tomu, já se snažím tlačit co to jde, ale pořád cítím, že mám rezervu, že by to chtělo přeorientovat tu energii víc dolů, ale pořád nevím jak. Pozice rádoby dřepu mi celkem pomáhá, snažím se nohama zapřít a poslat díky tomu sílu dolů, jde to líp. Během kontrakcí mě asistentka povzbuzuje, ať tlačím a strká mi dovnitř prsty. V jednu chvíli mi mezi nohama vyteče něco teplýho. Praskla voda. Zaslechla jsem, jak asistentka někomu říká, že máme tak 5-10 minut. Nechápu na co, co bude pak? Plodová voda byla špatná? Malej je nějak ohroženej nebo co? Musím se víc snažit, teď už nás od sebe s prckem dělí jen kousek, teď se nic posrat nesmí. Mezi kontrakcema se ptám, co se děje. Prej nic, jen je do 5 minut miminko venku. Nechápu. Jak by se to jako udělalo? Při kontrakci zvládám zatlačit tak 2-3x, pak vlna ustupuje. Prý ta hlavička vždycky už skoro vyjede, ale zase zajede, musím udržet tlak i při nádechu. Je to náročný, ale snažím se. Přichází vlna. Nádech, při výdechu tlačím, krátkej nádech, udržet tlak a zase tlačím, snažím se ten tlak dole udržet, ale už to nejde, vlna odchází. Cítím že asistentka se tomu dál snaží pomoct, to se mi nelíbí, je mi to nepříjemný. Potřebuju pauzu. Vyjde ze mě hlasitý hrdelní ,,NE!,, Prej jasný, když ne, tak ne, nevadí, počkáme na další kontrakci. Přijde mi neskutečný, že pánem situace jsem tu já a moje tělo, že porodník je tu vlastně jen jako dopomoc a celý se to děje aniž bych to já nějak vědomě ovládala. Další dvě až tři kontrakce se snažím tlačit co to jde, posílâm do toho veškerou pozornost a ani nevnímám, že by dole nějak bolelo jak se dere hlavička ven. Cítím, že porodní asistentka mi tam nadále strká prsty, nijak mi to nevadí a nebolí. Někdo mi přitahuje hlavu na prsa, to hodně pomáhá. Zpětně mi manžel říkal, že mi těch posledních pár kontrakcí tlačil na břicho a vytlačoval malýho ven. Toho jsem si vůbec nevšimla. Přichází vlna, pořádný nádech, dlouhý výdech a strašně tlačit. Pokusím se udržet tlak při nádechu a zase dlouhý výdech a zatlačit a najednou cítím, že mi mezi nohama něco projelo. Kouknu se a vidím hlavičku. Rychle se ptám, jestli žije, porodní asistentka se směje. Jasně že žije. Počkejte si na další kontrakci než dorotujou ramínka a zatlačte. Přichází kontrakce. Zatlačím jednou, zatlačím podruhé a malej už je venku. Podávaj mi ho na prsa. Vůbec nepláče. Jen se mi kouká do očí. Nemůžu tomu absolutně uvěřit. Je to tak fascinující chvilka, úplně něco mezi nebem a zemí. Je 0:50. Na porodním boxu jsme strávili necelou tři čtvrtě hodinu. Mě to přišlo jako pět minut. Nemůžu se vzpamatovat, že už je po všem. Říkám manželovi, že bych si to dala za hoďku klidně znovu, že to bylo absolutně fantastický. Kouká na mě jak zjara, jemu to evidentně až tak fantastický nepřišlo, ale co už.
Čekáme až dotepe pupeční šňůra, potom ji zaškrtí, přestřihnou a malýho mi na chviličku vezmou. Zváží ho, popíšou, daj mu plínu a čepičku. Chovaj se k němu moc hezky, navíc u toho asistuje manžel. Kupodivu mi to nijak nevadí, porodní asistentka ze mě mezitím vytáhne placentu. Malýho mi vracej zpátky na prsa, zakrývaj nás a jdou se zkontrolovat škody na mým těle. Prej krásný, jen by to chtělo 2 stehy. Ok. Jde na mě panika, ale dělám, jakože nic. Hlavně že mám v náručí to svoje miminko. Šplíchnou mi dolů dezinfekci a jakejsi znecitlivující sprej, lehce to zaštípe. Vpichy cítím, vázání stehů taky, ale není to žádná katastrofa. Stehy jsou nakonec 4, hotový je to raz dva, házej mi přes nohy plachtu a odcházej pryč. Máme dvě hodiny pro sebe. Pořád se z toho nemůžu vzpamatovat. Čekala jsem nějakej horor a místo toho to celý bylo naprosto úžasný. A hlavně to moje miminko už je vážně tady. S náma. Na světě. Neuvěřitelný!
Po dvou hodinách přichází porodní asistentka, že zkusíme jít do sprchy. Miminko převezme manžel a já se pokusím si sednout. Trochu se mi motá hlava, poprosím o mokrej hadr a utírám si s ním čelo a oblast za krkem. Po chvíli vstanu a úspěšně se osprchuju, převlíknu a vrátím na lůžko. Čekáme, až dorazí pediatr. Na boxu prý zústanem až do rána než se uvolní místo na oddělení šestinedělí. Maj totálně plno. Docela se mi zamlouvá že se ještě s manželem nemusím loučit a můžem si ty první hodiny malýho na světě užít spolu. Krapet začínám koketovat s myšlenkou, že podepíšu reverz a pojedem hned domů, ale manžel mě utíná hned v zárodku.
Blbá zpráva, pediatr prý o víkendu na porodní box jak je běžně zvykem nechodí, miminko si odvezou samotný a zase nám ho za 10 minut vrátí. Říkám, že to v žádným případě nepřichází v úvahu, že samotnej nikam nejde, že já jdu s ním. Tak že prej ok. Za chvíli přijde sestra z novorozeneckýho a chce malýho odvézt, že ho vyšetří pediatr a vykoupou ho. Říkám že prostě fakt ne, že jdu taky a že žádný koupání, že si ho pak vykoupu sama. Moc se na to netváří, je evidentně naštvaná, ale mě je to fuk. Je to moje těžce vydřený miminko, patříme k sobě a nic nás nerozdělí. Já ho nikomu nedám a budu nad ním držet ochrannou ruku každou vteřinu. Beru mokrou žínku na hlavu a za krk a modlím se, aby to se mnou neškráblo. Pochodujem s malým ve vozíčku na dětský oddělení. Vlezeme do jakési místnosti, sestra mi říká, ať si sednu na židli a malýho veze za roh. Ignoruju to a držím se vozíčku zuby nehty. Jdu za roh. Upozorňuje mě, že si mám jít sednout. Říkám, že si nesednu, že chci být s miminkem. Sestra je ze mě evidentně už fest zpruzelá, malýho chytne bez kouska citu jak kus masa, řízne s ním na pult a začne s ním neohrabaně manipulovat, rozpláče se. Nečekaně... Chytnu ho za ruku a hladím po hlavě. Sestra z něj serve plínku, v které už má nakakáno. Chci si to uklidit, ale ona vytáhne jakýsi Linteo ubrousky a začne mu to utírat tím. To se mi hrozně nelíbí, nechci aby se na něj plácala jakákoliv chemie, tak sundám mokrej hadr z hlavy a snažím se mu to utřít aspoň tím. Nechápu jak někdo může na takový malý zvířátko, co je teprv tři hodiny na světě už plácat nějaký sračky. Sestra se na mě podívá a říká ,,Tak já ho teda vykoupu,,. Než stačím cokoliv říct, čapne ho a strčí pod kohoutek pod umyvadlo. Malej se strašně rozeřve a mě se udělá černo před očima. Než stihnu nějak zareagovat, ještě mu plácne na hlavu jakýsi Hipp mýdlo a celýho ho tím oplácá. To mě neskutečně, ale neskutečně nasere. Chtěla jsem malýmu dát čas na aklimatizaci, nechat na něm mázek a pak si ho vklidu sama vodou umýt. Říkám sestře jak si to jako může dovolit, že si nepřeju, aby ho koupala a ať ho okamžitě nechá bejt. Vrzne ho zpátky na podložku, já jí tělem odžduchnu, chci si ho utřít sama. Ona na něj už prostě ani nesáhne. Do toho přichází pediatrička a ptá se, co se děje. Sestra si stěžuje, že paní není moc dobře a že už mě upozorňovala, ať si sednu, ale že neposlouchám. Pediatrička říká, že maminka asi ví co dělá a ať mě nechá být. Na malýho hezky mluví a šetrně s ním manipuluje, s tím jsem úplně v pohodě. Jen ho hladím po hlavě a po ručičkách. Ty první hodiny jsou kouzelný, malej jak kdyby mě cítil a věděl, kdy na něj sahám já a kdy někdo cizí. Dokonce se ani nerozpláče, když mu píchnou K vitamin. Doktorka mi ho předává, oblíkám si ho, nakládám do vozíčku a odcházíme zpátky na porodní box. Jsem trochu rozhozená a tuším, že pobyt na šestinedělí bude jako křest ohněm, ale nenechám se rozhodit. Jsem matka lvice a dokážu si svý dítě a naše potřeby obhájit. Dítě má člověk párkrát za život a tyhle začátky rozhodující o našem poutu a vztahu už nám nikdo nevrátí, takže si je nehodlám nechat vzít a pak toho v hloubi duše litovat. Porod a mateřství je dokonalej proces, kterej řídí sama příroda a nemocniční personál mi může vlézt na záda. Jo, je to sobecký a možná jsem matka vysíračka, ale co. Snad mám taky párkrát za život právo na to brát ohledy jen na sebe, no ne?
Možná že někomu přijde zvláštní proč jsem z takovýhohle porodu tak nadšená. Vždyť přece vlastně ve finále trval tři dny. A že byl ten závěr kouzelnej? Tak to holt při zrození většinou bývá, ne... Jenže moje první zkušenost byla diametrálně odlišná a tak abyste mé nadšení pochopili, musím ve stručnosti (chacha, to určitě, že), nastínit i průběh svýho prvního porodu, kterej pro mě byl naprostej horor a kvůli kterýmu jsem fakt dlouho nechtěla mít další dítě...
Poprvý to až tak růžový nebylo...
V soukromým deníčku jsem dohledala zápisek o svým prvním porodu, kterej je teda taky dost raw a bezdětnejm ženám ho úplně nedoporučuju číst, protože by mohl zapůsobit jako solidní antikoncepce. Ale nemůžu si to zkrátka odpustit, nebylo by to bez toho kompletní...
V sobotu dopoledne jsem byla na vyšetření v porodnici, kde doktorka konstatovala, že už jsem teda konečně otevřená na 1 prst, že v 42. týdnu bylo načase, ale že kdybych měla pocit, že už mám kontrakce a blíží se porod, tak se mám uklidnit a rozchodit to. Že jsou to jen poslíčci a v brzké době určitě rodit nebudu. Samotný vyšetření bylo zvláštní, rýpala se ve mě dost dlouho a bylo to i dost nepříjemný. Jako nechci nějak spekulovat, ale tipla bych, že mi provedla Hamiltona. Navíc mi totiž řekla, že po vyšetření můžu i trochu krvácet, že je to normální. No, moc normální mi to nepřišlo, protože za poslední dobu jsem absolvovala bezpočet vyšetření a žádný z nich nebolelo, natož abych po něm krvácela.
Krvácet jsem přímo nekrvácela, ale až do večera jsem špinila a byla z toho nervózní. Taky mě občas začali chytat nepříjemný křeče do podbřišku doprovázený ztvrdnutím břicha (tak řekněme 1-2x za hodinu). Trvalo to celej den a když jsem večer zalehla do postele a víc to vnímala, říkala jsem si, že možná v noci pojedeme do porodnice... Situace se však nijak neměnila až do nedělního odpoledne.
V neděli navečer už ty křeče přicházeli častěji a já se rozhodla tomu ještě trošku pomoct (v úterý jsem měla jít na další vyšetření, kam už jsem byla rozhodnutá nedorazit) a kolem sedmé hodiny jsme vyrazili na procházku za barák na pole (tak asi 4km). Po cestě jsem už tak vždycky po 10 minutách potřebovala zastavit a tu křeč si prodýchat. Nějak moc to nebolelo, bylo to jen nepříjemný, ale tak nějak podvědomě mi dělalo dobře se soustředit jen na sebe a prodýchnout si to. To už manžel vyšiloval, že jsem padlá na hlavu, že určitě rodím a že to obracíme a jdeme domů, že nikde na poli rodit nehodlá. Ale já byla v klidu a tvrdila, že určitě nerodím, že to bych přece poznala.
Po příchodu domů jsem tak hoďku seděla u počítače a křeče přicházeli pořád tak po 10 minutách, ale nijak to nesílilo a tak jsem se rozhodla dát si dlouhou, teplou sprchu. Ovšem ani po ní se to nijak nezintenzivnilo, ovšem ani to nepřestalo. Zhruba kolem desáté jsem šla zalézt do postele a na záchodě mi odešla hlenová zátka. To už jsem si říkala, že možná se fakt něco děje, ovšem vygooglila jsem si, že hlenová zátka může odejít třeba i 14 dní před porodem, takže jsem se zase hodila do klidu.
Do postele za mnou přišel manžel a začali jsme se dívat na jakejsi film. To už byli kontrakce silnější, když přišli, moc jsem film ani manžela nevnímala, ale zatím přicházeli dost nepravidelně, třeba po 8 minutách, po 6, po 12, po 4, po 15, po 9, a byli pořád dost slabý, nicméně jsme se rozhodli, že už asi spát nepůjdeme, protože v noci určitě směr porodnice vyrazíme. O půlnoci už mě zastihli 3 kontrakce po 5 minutách a manžel zavelel odjezd. Ještě jsem si narychlo projela obsah zabalenejch tašek a vyrazili jsme.
Než jsme dojeli do porodnice (tak 15 minut jízdy), kontrakce už byli po 3 minutách. Bolelo to, ale dalo se to. Když kontrakce přišla, prostě jsem zhluboka dýchala a soustředila se na místo té křeče (podbřišek). Auto jsme zaparkovali 10 minut chůze od porodnice, rozhodla jsem se porod ještě trošku chůzí podpořit. Zpětně mi to přijde dost divnej nápad, ale bylo to vtipný. Každý 3 minuty jsem musela zastavit (chodit se s tím už nedalo) a kontrakci si procítit. Jedna mě třeba zastihla na dvouproudé silnici na kolejích šaliny, kde jsem se jen zastavila, udělala na manžela stop gesto ruky a dýchala si. Ještě, že byla půlnoc a tím pádem nulovej provoz. Jakmile kontrakce odezněla, tak jsem se musela smát, přišlo mi to hrozně vtipný, že se ženská s břichem v noci plouží se zastávkama směr porodnice a když náhodou kolem nás někdo prošel, docela na mě koukal, nebo se i usmíval (prostě to byla fakt docela komická záležitost).
V porodnici mě napojili na monitor, kde mě asi půlhodiny nechali a tam mi přišlo, že kontrakce slábnou, sice přicházeli po 3 minutách, ale byli dost slabý. Když pak kolem mě doktorka procházela, tak mi hlásí: ,,Vám už ty kontrakce asi přestali, že? Já tady nic nevidím, to určitě nerodíte, to byli jen poslíčky...,, Tak to jsem si říkala, že to je fakt mazec, protože jestli tohle byli poslíčci, tak za prvé rozhodně nepoznám, kdy fakt rodím, a hlavně jestliže jsou poslíčci bezbolestní, tak pravý kontrakce nemůžu přežít... Nicméně při vnitřním vyšetření se doktorka docela zarazila a sestře hlásí: ,,tak tady se fakt rodí, branka je zašlá, otevření na 3 prsty, tak to paní asi dobře zvládá,,... Sestra se mnou sepsala vstup, ukázala jsem jí všechny potřebný papíry a odlifrovali nás i s manželem na porodní box. Porodní asistentka, co mi ji přidělili, byla strašně sympatická. Asi hodinu jsme tam byli sami, kontrakce jsem si prociťovala, ale mezi něma normálně komunikovala s manželem o běžných věcech.
Asi po hodině se na mě přišla asistentka podívat, vnitřně mě vyšetřila (probíhalo to při kontrakci a moc příjemný to teda opravdu nebylo), manžel zašel pro věci a mě ještě udělala klystýr. Opět nepříjemná záležitost, ale žádná katastrofa. Sice jsem pak půl hodiny lítala na záchod, což je v kombinaci s kontrakcema pecka, ale tak co už. Kontrakce se pořád zintenzivňovali, asistentka chodila vždycky tak co hodina, vyšetřila mě a natočila monitor. Ve 3:30 při otevření na 5cm mi nabízela prasknutí vody, ale odmítla jsem. Bála jsem se, že pak kontrakce naberou rychle na síle a já se nebudu stíhat otvírat. Chodila jsem do sprchy, kde jsem seděla na baloně a sprchovala si břicho, tam jsem ty kontrakce vpodstatě ani moc necítila, jinak už byli dost bolestivý a nemohla jsem se u nich nijak extra přemisťovat. Dost mě proto štvalo, že asistentka pořád říkala, že jí vadí, že jsou kontrakce dost slabý. To fakt člověku přidá, když má pocit, že asi chcípne a někdo mu tvrdí, že to je hrozně málo, že to musí být mnohem silnější... Dávala jsem to za vinu té sprše a raděj do ní přestala chodit (ale prej to je blbost, sprcha to údajně brzdit nemůže, spíš naopak). Vesměs jsem stála a chodila a při kontrakci se opírala o postel, nebo o manžela, okolí moc nevnímala, zhluboka dýchala do břicha, snažila se představovat si, jak se otvírám, nebo povzbuzovala malýho ať už jde a myslela na to, jak těžký to asi musí mít mimčo, takže já to musím zvládnout v klidu a ne ho ještě stresovat...
V půl páté jsem byla otevřená už na 7cm a souhlasila jsem s prasknutím vody. Bylo to hodně nepříjemný a bolestivý protože se to dělalo v kontrakci, ale jinak to nebylo nijak cítit, jen mi mezi nohama vytekla voda. Kontrakce pak sice trošku zesílili, ale nebylo to až o tolik horší, jak jsem čekala. Byly to stále křeče v celém podbřišku, ale hafo silné, navíc to bylo jako by mi někdo silou tlačil na podbřišek tupým kůlem. Jako byl to fakt hnus a modlila jsem se, ať už je konec, to nežene, ale pořád se to dalo snést, jen už to bylo fakt dlouhý. Byl mi nabídnut epidurál, ale hrdinsky jsem odmítla, z domu jsem byla rozhodnutá ho rozhodně nechtít, chtěla jsem si porod prožít a bála jsem se toho napíchnutí. Kdybych bejvala věděla, co ještě přijde, tak chci koňskou dávku.
Asi po hodině mě přišla asistentka opět zkontrolovat a zkonstatovala, že se otevírání zastavuje a že jsem otevřená jen na 6 prstů (nebo centimetrů, nebo co já vím) a zavedla mi nějakou tabletu. To mě hodně vyděsilo, a přestala jsem mít pocit, že to zvládnu. Jako že by to mohlo jít i zpátky mě ani ve snu nenapadlo, fakt už jsem chtěla aby to skončilo a navíc se začala bát, aby to nakonec ještě neskončilo císařem...
V půl sedmé se vystřídali směny a na mě nastoupila dosti nesympatická ostřílená perza a já začala ztrácet pevnou půdu pod nohama. Manžel říkal, že hned jak jsem ji uviděla, na mě viděl, že se mi fakt nelíbí, jsem z ní nervózní a chce se mi brečet. Zároveň s ní se mi představila i jakási učnice na asistentku (z toho jsem moc nadšená nebyla a zezačátku ji tam zrovna dvakrát nechtěla). Nová asistentka neměla pro moje kontrakce pochopení a nebyla ochotná vždycky tu minutku počkat, až mě to přejde a například mě imrvére hned hnala na lůžko na vyšetření, i když viděla, že ji vpodtstatě bolestí ani nevnímám. Nález se nijak nezvětšil a perza zavelela napíchnout oxytocin. No a do pěti minut nastal totální horor... Myslím, že i ji samotnou překvapilo, jak rychlej to mělo nástup a vím, že jsem slyšela jak říká, aby mi ta učnice dala něco od bolesti, ale žádná úleva se nedostavila. Manžel potom říkal, že mi chtěli něco dát, ale pak zjistili (nevím jak), že už je pozdě, tak mě v tom nechali přes 3 hodiny ráchat..
Kontrakce po tom oxytocinu (ještě teď mám z toho slova husí kůži) začali bolet jakoby mi někdo zarazil dovnitř do břicha tupej rozžhavenej kůl a rejdil tam s ním. Jako opravdu větší bolest si nedovedu představit. Radši bych si nechala zaživa odřezávat ruku ruční pilkou.... Nicméně pamatuju si, že mi přišlo dost nepříjemný ležet a chtěla jsem buď klečet, nebo stát a asistentka mi to nechtěla dovolit. Nicméně tam vpodstatě moc nebyla, spíš se u mě zrdžovala učnice a ta mě postavit se nechala. Pak v jednu chhvíli jsem se opřela zadkem o postel a to zrovna přišla asistentka, sprdla mě, že malýmu sedím na hlavě a donutila mě si zas lehnout. V tu chvíli už mi to až tak moc nevadilo, protože jsem bolestí stejně byla dost mimo sebe a nic jinýho nevnímala...
Poslední hodinu před tlačením, kdy jsem ležela na boku na posteli, už to vypadalo asi takto: Vždycky jsem na 2 nádechy cítila, že už to přichází, pak to přišlo, já se tak 4x pomalu zhluboka nadechla a pomalu vydechovala do břicha za doprovodu hlasitýho hlubokýho řevu. Navíc jsem u toho většinou byla zakouslá do polštáře (což je celkem paradox, na začátku porodu jsem se štítila vzít jejich košili a pak tam žužlala povlečení...). Jediný, na co se v tu chvíli dalo myslet bylo, že chci umřít. Po odeznění kontrakce jsem snad upadla do komatózního stavu, tak dvakrát se vklidu nadechla a vydechla a přišlo to znovu. Ani mezi kontrakcema jsem už okolí vpodstatě nevnímala a nebyla jsem schopná komunikovat (vlastně snad ani uvažovat). Matně si vybavuju, že jsem několikrát viděla jak ode mě manžel odvrací hlavu a lesknou se mu v očích slzy... Jako kecy typu, že porod bolí jen proto, že máme vsugerovaný nějaký představy o něm a že když budeme myslet na něco jinýho, tak můžeme prožít bezbolestnej porod... Hoho, jako ať tak někdo porodí a natočí se u toho a já mu třeba i uvěřím, ale jinak bych s takovýma kecama každýho suveréně poslala do prdele.
Pocit, že budu tlačit (tlaky na konečník) jsem měla už tak půl hodiny až hodinu předtím, než se šlo na věc. Vím, že jsem asi dvakrát říkala manželovi, ať už někoho zavolá, že tlačím, že s tím nedokážu nic dělat. Nějak v této době mi dali masku s kyslíkem, ať si ho dýchám, že je to pro miminko. Bylo to celkem dost příjemný a dodávalo mi to síly. Na druhej pokus o přivolání odbornýho personálu už u mě zůstala ona učnice. Vím, že se tam jednu chvilku objevila s porodní asistentkou i doktorka, ta mě vyšetřila a řekla, že už můžem začít tlačit, nicméně obě odešly a nechali mě jen s tou v zácviku. I když jsem nejprve nebyla nadšená, že tam budu mít někoho, kdo se teprve učí, nakonec jsem byla ráda, protože lepší někdo, než nikdo, času se mnou strávila asi nejvíc. Začala mi jaksi štelovat nohy, ale v poloze na boku a to mi teda vůbec tlačit nešlo a přišlo mi to divný, takže jsem chtěla na záda. Přetočila mě, nainstalovala nohy do kozy a pak už jsem tak nějak začala nekoordinovaně tlačit.
Po chvilce došla asistentka, a jala se mě beze slova vycévkovávat (vyprazdňovat močák). Opět se to dělalo při kontrakci a neskutečně to bolelo, jakoby mi poštěváček (sprominutím to slovo musím použít) propichovali tlustou jehlou a všechno ze mě vymačkala. Potom nakázala manželovi, aby mi při tlačení vždycky tiskl hlavu na prsa a šlo se na věc. Musím říct, že to držení hlavy mi neskutečně pomáhalo a měla jsem tak mnohem víc síly na výkon. Malý vylezl tuším tak na 5 kontrakcí, přičemž na jednu jsem tlačila tak 2-3x. V jednu chvíli došel doktor, ale jen mezi dveře a řekl ,,Á, tady už se rodí, tak to nebudu rušit,...,, a zase odešel. Samotný tlačení bylo ulevující v tom smyslu, že jsem to soustředění se na bolest kontrakcí mohla narušit a veškerou pozornost a energii věnovat tlačení. Dávala jsem do toho fakt neuvěřitelnou sílu, vždycky se hluboce nadechla a pak tlačila se zadrženým dechem, div mi nepraskly spánky. Cítila jsem, jak mi tam dole roztahují asi prstama nebo nějakým nástrojem otvor, taky to samozřejmě bolelo, ale kontrakce o hodně víc, takže mi to v tu chvíli nijak extra nevadilo. Hlavní byla vidina toho, že brzo bude konec. Ještě se mě asistentka zeptala, jestli by mě mohla nastřihnout, tak jsem se jí s hrůzou zeptala, jestli mi to potom umrtví, řekla, že samozřejmě, tak jsem souhlasila. Co jinýho mi taky zbylo. Nicméně k nástřihu nakonec nedošlo, buď se to nestihlo, nebo nebylo potřeba, nevím. Po té, co vylezla hlavička, jsem ještě na jednu kontrakci zatlačila a vylezlo tělíčko a veškerá bolest opadla. Viděla jsem, jak asistentka drží něco malého svrasklého a fialového a myslím, že řekla něco ve smyslu ,,No, ještě že, pupeční šňůra na dvakrát kolem krku, to bylo za pět dvanáct,,.
Malýho mi snad hned vrazili na prsa a přikryli nás dekou, byl to hrozně zvláštní pocit, samozřejmě jsem ho měla ráda hned, ale nějaká vlna lásky a štěstí mě fakt nezaplavila, byla jsem ze všeho ještě sakra rozčarovaná a nemohla se vzpamatovat. Malej mi myslím hned začal hledat prso (druhej den jsem si ve sprše všimla obřího cucfleku po boku prsa) a já furt kontrolovala, jestli dýchá a žije, protože ho tak na mě pod plachtou nechali další tři hodiny a já nevěděla, jestli mu nemůžu nijak ublížit, takže když se v místnosti náhodou objevil nějakej personál, hned jsem se ptala, jestli je vpořádku a jestli může být v té poloze v jaké je a jestli žije.
Placenta odešla po chvilce, trošku jí pomohli, cítila jsem, jak ze mě ještě něco vyjelo, ale bylo to spíš asi příjemný nebo co.
Začala jsem se celá dost třepat, zaprvé tím, že jsem měla málo energie a dlouho jsem nejedla (to se mi občas v mnohem menším měřítku stává i normálně, že když jsem přes den ve větším kalorickým deficitu a mám velký fyzický výdej, začnou mi jakoby drkotat zuby a nemůžu s tím přestat). Tady jsem se třepala celá a nejvíc to bylo vidět na nohách, který jsem měla na koze. Navíc jsem dostala do jedné nohy naprosto příšernou křeč a tak jsem poslala manžela, aby mi tu nohu natáhl a podržel. Vůbec mě blba nenapadlo, na jaký výhled ho to chudáka posílám, no nevadí...
Pak přišlo na řadu šití. Nějak mi to dole umrtvili, protože vím, že mi tam něco píchli, to nebolelo až tak hrozně jak jsem čekala a prvních pár stehů bylo jen dost nepříjemných, cítila jsem spíš jen jak to tahá, vpichy úplně ne. Po chvíli jsem ale začala cítit úplně všechno, asi začala šít na jiným místě, nebo to přicházelo k sobě a bolelo to fakt hrozně. Prostě jako když vás zaživa zašívají tam dole, kde jste navíc sakra rozbitá. Vím, že jsem se snažila trošku se uklidnit, když jsem měla malýho na sobě, ale moc to nešlo, třepala jsem se jak ratlík, při každým vpichu se bolestí nadzvedávala (perza mě vždycky jen sprdla, ať se od ní neodtahuju a radši tlačím proti ní...) a žadonila, jestli už to prosím bude hotový a jestli by mě už nemohly nechat na pokoji... Šila mě třičtvrtě hodiny, což na to, že říkala, že je to jen malý šití a že to bylo bez nástřihu, mi moc super nepřipadalo. Zajímalo by mě, jak dlouho by asi tak trvalo velký šití...
Pak už všichni odešli a nechali nás 2 hodiny samotný, jen se občas někdo přišel kouknout, jestli je všechno vpořádku. Bylo mi vpodstatě úplně normálně, jen jsem byla unavená. Povídali jsme si s manželem, on rozeslal esemesky, dokonce jsem i telefonovala s mamkou, něco jsem snědla a užívala si, že už to mám konečně za sebou. Samozřejmě jsem se pořád koukala na malýho, ale necítila jsem asi tak úplně to, co jsem čekala. Bylo to zvláštní.
Po asi 2 hodinách přišla sestra, malýho mi zabavila, zvážila, změřila, manžel ho popsal a odnesli ho pryč. Za mnou přišla asistentka a měla jsem se zkusit jít vyčůrat. Ještě předtím mi jaksi vymačkávala z břicha další krev, dost to bolelo a cítila jsem, jak mi mezi nohama teče potok. Dokonce jsem se i ptala, jestli mám vůbec chodit čůrat, nebo jestli jsem se právě počůrala (prostě absolutně jsem to netušila, dole to bylo ještě nějakou dobu nerozlišitelný)
Tak nějak jsem se poloposadila na posteli, cítila se úplně v klidu, takže jsem vstala a za podpory manžela a učnice došla na záchod. Tam už nevím nic, jen slyším zdálky ,,Paní Šenkýřová,, a vím, že mi strašně hučí v uších a mám mžitky před očima. Pak začínám trošku přicházet k sobě a vidím obličej manžela, který se mě ptá, jestli dobrý, tak hlavou kejvnu jednou jakože jo a pak že ne, protože opět hučení v uších sílí a já odcházím. Jen slyším manžela řvát ,,Sestroo,, - protože učnice údajně stála u mě a koukala jak zjara a nikdo jinej tam nebyl. K sobě jsem pak přišla až na lehátku, kde mi napíchli kapačku. Viděla jsem a slyšela, jak asistentka vrazila manželovi papír a poslala ho na vrátnici zaplatit poplatek za doprovod u porodu. V tu chvíli se mi zase začalo dělat mdlo a cítila jsem, jak mi mezi nohama vytýká další krev a dostala jsem hroznej strach, že vykrvácím a už malýho ani manžela nikdy neuvidím a strašně jsem to chtěla někomu říct, že zase omdlívám, ale asistentka manžela hnala pryč a zavřela za ním i za sebou dveře a nechala mě tam samotnou. Když pak manžel došel, přišel sanitář a začal mě odvážet na pokoj. Po cestě jsem chvíli stála na chodbě a opět ze mě začala vytýkat krev. Řekla jsem to manželovi, ten vzápětí asistentce, ta jen nadzvedla plentu, kterou jsem měla hozenou přes nohy, opět ze mě něco vymáčkla, řekla že dobrý a už jsme jeli. Moc dobrej pocit jsem z toho teda ale neměla.
Manžel mi mohl jen dát věci k posteli, hned ho vyhnali pryč a já zůstala na pokoji sama se 2 ženskýma, co u sebe měli mimčo. Na porodním sále mi slíbili, že jakmile dorazím na pokoj, můžu si zavolat a miminko mi hned dovezou. Takže volám a dozvídám se, že pediatr ještě nedorazil, ať zavolám za hodinu. Brečím jak želva a volám za hodinu. Tentokrát mi ho prej nedovezou pro změnu proto, že maj hlášený, že jsem na sále omdlívala, tak ať si nejdřív odpočnu a až zvládnu sama dojít do sprchy a umejt se, ať zas brnknu. Spát fakt nebudu, nemůžu přestat brečet, pokouším se vstát a ten mdlobnej stav rozchodit. Sotva si stoupnu, dělá se mi černo před očima. Po asi hodině pokusů se mi konečně podaří dorazit až do umývárky, nějakým zázrakem sebou neseknu, umyju se a konečně mi dovezou malýho.
K večeru se mi ovšem začíná dělat hůř a hůř, dělaj se mi mžitky před očima, cítím lehký kontrakce a chvílema dokonce potřebu tlačit. Nahlásím to sestře a ta mě jen sprdne, že to je po porodu normální, ať si jdu lehnout a že miminko si pro jistotu odveze, ať se ještě nestane nějaká katastrofa. Opět přichází slzavý údolí a jdu si rezignovaně lehnout, je mi čím dál hůř. Přestávám vnímat okolí. Při večerní vizitě mi sestra změří tlak a ptá se mě, jestli jsem vpořádku. Nemůžu moc komunikovat, jsem někde úplně jinde, ale pokouším se jí říct, že asi ne, že rodím. Snaží se mě zvednout, že dojdem na ošetřovnu, ale sotva se posadím, omdlím. Probudím se až sedíc na kolečkovým křesle, vezou mě prohlídnout na sesternu. Z vozíčku mě zvednou a jakmile se napřímím, vypadne ze mě obří drcek sražený krve pomalu větší než celá placenta. Sestry na sebe zděšeně čučí, ptaj se, jak jsem na tom a volaj doktora. Ale mě už je výborně, děsně se mi ulevilo. Valím si vyzvednout malýho. Snad mi ho daj...
Můj první porod to byl strach, bolest a zoufalství a řekla bych, že se to následně dost odrazilo i na mé psychice a (ne)sebevědomí stran mateřství. Byla jsem permanentně ubrečená a ustrašená, že se o malýho nedokážu správně postarat, že mu svou péčí ubližuju, když plakal a já nevěděla proč (což bylo prakticky vždycky) přišla jsem si jako nejhorší matka na světě. Nasávala jsem všechny dobře míněný rady a snažila se je aplikovat a vůbec nedůvěřovala vlastním instinktům. Sice jako jo, ve výsledku jsem sí dělala všechno po svým, i přes tisíc upozornění od mý mámy a tchýně jsem prostě měla malýho v noci u sebe v posteli a ne v postýlce, protože vidět ho v postýlce a nedotýkat se ho mi rvalo srdce, ani jsem ho nikdy nedokázala nechat takzvaně vybrečet a i když jsem netušila, co s ním, uchovávala jsem ho v náručí do bezvědomí, ale provázeli to pocity strachu, jestli to vlastně nedělám špatně.
Oproti tomu druhý porodní zážitek to byla síla, fascinace a sebejistota v sebe, to škvrně ve mě i přírodní zákonitosti a já si po porodu připadala jako matka lvice. Ani velmi nepříjemný sestry v porodnici mě nedokázali rozhodit, od samýho začátku mám dojem, že přesně vím, co malej chce a potřebuje a dokážu mu to zajistit, ať si myslí kdo chce co chce a on je opravdu nadmíru spokojený miminko. Jako jasně, bude to z velký části tím, že je to druhej kousek a tak už člověk prostě ví, ale stejně mi nikdo nevymluví, že v tom jistou roli hrál i ten přirozenej porod bez slavnýho oxytocinu a že kdybych měla poprvý štěstí na trošku empatičtější nemocniční personál, mohlo to vypadat líp.
Co dodat závěrem... Snad jen, že jestli se někdy ocitnete v brněnské porodnici v Bohunicích a uslyšíte jména jako Blanka Čermáková nebo Kateřina Jurdová, chyťte se jich jako klíště a za žádnou cenu nepouštĕjte, nebudete litovat, jsou to andělé 😉
No a pokud jste to někdo dočetli až sem a měli byste chuť, budu moc ráda, když se pro změnu podělíte o svý porodní zkušenosti vy se mnou. Jak to probíhalo, jaký jste měli pocity, co vás překvapilo, jaký byli rozdíly mezi vaším prvním / druhým / třetím porodem, ... no zkrátka co nejvíc detailů se vám vybaví, nějak mě ty porody začaly fascinovat 🙈😁
Komentáře
Okomentovat